DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 20

Bianka se už po několikáté ten den, podívala z okna na nádvoří. Už několik dní, Dragana neviděla.

 Zdálo se jí, že se ji snad snaží vyhýbat. Od toho dne, kdy mu řekla, že ho miluje, ho neviděla. Vůbec tomu nerozuměla. Miloval se s ní, přeci. A když ji pozval na večeři, jejich tanec a jejich vzájemná blízkost, ji usvědčila v tom, že ji miluje. 

Každý den, ho zoufale vyhlížela z okna, alespoň na chvíli, ho zahlédnout. 

„Nesmíš to vzdát." Ozval se ode dveří hlas její přítelkyně. Tak moc si ji za těch pár dnů oblíbila. Byla ráda, že Dragan dovolil a ukryl je zde, na svém hradě. Bylo to vlastně jediné povyražení, které zde měla. A jediný člověk, se kterým mohla mluvit o čemkoli. 

„Nikdy, to nevzdám, Kiro. Miluji ho, ale nevím, jak ho přimět k tomu, aby se mi otevřel." Zašeptala a unaveně si sedla na postel. 

„Najednou se mi zdá, že se znovu ode mne snaží držet zpátky. Jakoby se bál, se otevřít. Jakoby se bál, cítit jakékoliv emoce. Nerozumím tomu." Do očí se ji vehnaly slzy, při vzpomínce, jaké vzrušení cítila, když ji požádal o tanec a vzal ji okolo pasu. Cítil to samé. Poznala to přeci. Poznala, že po ní tak moc touží. I její nevinnost a čistota, pochopila, že ji miluje. Tak proč?

 „Nejsem dobrý. Jsem démon. Měla bys jít." Zněla ji stále v hlavě jeho slova.

 „Nemohu se vyvázat, ze svého osudu, mohu ho jen přijmout, a ty..., ho budeš muset přijmout též."

 Kira ji obejmula okolo ramen a soucitně se na ni podívala. Konečně našla svého bratra a naděje na jejich záchranu a spásu jejich království, již nebyl jen pouhý sen. Ale seděl teď vedle ní a plakal. 

Jenom ona, ho dokáže vrátit zpátky na zem. Jen ona, je nástroj, k Lotharově záhubě. Co Jadwiga předpověděla, to se stane, ať je ta cesta jakkoliv dlouhá a trnitá. Věděla to a rozhodla se proto udělat vše, co bude v jejích silách.

 „Jadwiga řekla, že musíš rozehřát jeho srdce, Bianko. Tak budeme muset, něco vymyslet." Mrkla na ni potutelně a vyskočila na nohy.

 „Musíš v něm probudit emoce. Jakékoliv emoce. A začneme tím, co jsi v něm probudila, už při vašem prvním setkání." Pohodila hlavou, na obrovskou železnou vanu a v jejích očích, se objevily čertovské plamínky.

 „Troufáš si na to, Bianko?" sklonila hlavu na stranu a tázavě na ní upřela svůj pohled. 

„Troufáš si na to, svést Divokého Lovce a probudit v něm touhu a chtíč?" Bianka se nervózně ošila a s nedůvěrou přejela Kiru pohledem. 

„Svést ho?" pípla nesměle. Nikdy nic takového nedělala. Nikdy se nesnažila o to, nějakého muže svést. A vlastně ani žádného ještě nemilovala, až teď. 

„Jistě to zvládneš, neměj strach." Usmála se Kira. Cítila její pochyby a strach, ale ani na moment nechtěla připustit, aby to vzdala. 

Něco musejí udělat. Musejí. A ona ji v tom pomůže, jak jen to bude možné. Lothar nesmí vyhrát. Jejich zem a lidé, potřebují Dragana. Potřebují svého krále.