DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 32

Dragan zamyšleně přejížděl prsty, po Biančině těle. Jemně se dotýkal její kůže a díval se do jejích zamlžených očí. Opravdu to chce? Opravdu tolik věří její lásce, že je ochoten to udělat? Na moment zavřel oči, zhluboka se nadechl, a když je otevřel, věděl, že ano. Že je ochoten zemřít, pro jeden jediný, její polibek. 

Přejížděl prsty po jejím těle a bedlivě pozoroval, její reakci. Chvěla se pod jeho doteky a z jejího hrdla se linuly tlumené výkřiky rozkoše. Jemně ji pohladil po tváři, pak prstem přejel po spodním rtu, až se dostal níže po krku, až jejím ňadrům. 

Prsty obkroužil její bradavky, a když jeho ruce zabloudily ještě níž, k pupíku, a pak pomalu roztáhl její nohy, zasténala. Cítila z jeho prstů příjemné, sálající teplo, které ji tak nesmírně vzrušovalo. A když ucítila jeho prst v sobě, vzepjala se jako luk. 

„Prosím..." vypravila ze sebe, „Dragane, prosím..." dýchala přerývaně a neustále se vzpínala proti jeho prstu. 

„Oč, prosíš, lásko?" usmál se. Tolik se mu líbilo, jak moc po něm touží. Jak sotva popadá dech a prosí ho o to, aby si ji vzal.

 „Ukaž mi, jak moc po mě toužíš, lásko." Vydechl a zabořil svou hlavu, mezi její nohy. Bianka vykřikla, její nohy vystřelili automaticky výše a chytla si je rukama. 

„Ano, miláčku." vydechl do jejího klína. Líbilo se mu, jak se vzpíná proti jeho hlavě. Jak moc po něm touží a sténá.

 „Dragane..., vezmi si mě! Prosím..., hned!" vypravila ze sebe, skoro šílená touhou. 

Na tuto chvíli čekal. Až bude skoro nepříčetná touhou, a vášní. Zhoupl se na pažích a zadíval se do její tváře. 

„Neboj se." Řekl po několika dlouhých vteřinách, když dostal alespoň maličko, svůj dech pod kontrolu.

 Zvrátil hlavu a zhluboka zařval. Dýchal přerývavě, do rytmu bouře a celé jeho tělo se roztřáslo, když se nad ní sklonil. 

Bianka vůbec nevnímala, co vidí. Viděla stále stejného a nádherného muže, ale skláněl se nad ní, sám pán temnot. 

Jeho oči plály rudě. Celé jeho tělo se zbarvilo krvavě rudou barvou a tetování na hrudi, zářilo do noci. A jeho tvář, zbarvena do ruda, propletena temnými řetězci žil, vypadala v záři blesků, ještě zlověstněji.

 Chytla ho okolo ramen, ve snaze přitisknout si ho blíže, a on se ve stejnou chvíli zhoupl v bocích a přirazil. Jejich těla, se začala vlnit do rytmu a jejich tempo, se s přibývající vášní, stále zvyšovalo. Draganovi výkřiky vášně, vzdechy a sténání, stále více a více rozněcovalo bouři okolo nich. 

„Miluji tě. Na věky, věků." Zařval Lovec, ještě jednou přirazil a ve stejný moment, kdy vyvrcholil do jejího těla, a přikryl její tělo svým, jeho tetování rozplálo naplno.

 Unaveně se svalil na její tělo, a čekal, až se bouře uklidní. Miluje ji? Opravdu? Nemohl uvěřit tomu, co cítí. A také nemohl uvěřit tomu, že to udělal. Vsadil svůj život, na oltář její lásky. Vsadil své žití. Svou existenci, a své pozemské bytí, do rukou této ženy. Tak moc, ji věřil.