DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 3

Dragan pobídl svého koně a zmizel v lese. Potřeboval být sám. Potřeboval si urovnat myšlenky a uklidnit svou zjitřenou mysl. Je to tak dlouho, co naposledy viděl svoji malou sestřičku. Tak dlouho se snažil zapomenout a zahojit svou raněnou duši a bolavé srdce. A vcelku se mu to dařilo. Byl šťastný, tady, uprostřed hlubokých lesů. Tady byl svrchovaným a svobodným pánem. Už léta, se lapkové a pobudové všeho druhu, neodváží vstoupit na jeho území. Už dlouhá léta se povídá, že v tomto lese žije démon, který zahubí každého, kdo by se mu zošklivil. 

„Hektore." Zavolal na jednoho ze svých psů a zastavil koně. Tohle ještě nikdy neudělal. Zmizel mu z dohledu mezi stromy a vůbec nereagoval na jeho volání. Seskočil z koně a prodral se houštím k horské tůni. Když odhrnul poslední větev a vstoupil na mýtinu osvětlenou měsíčním světlem, zastavilo se mu srdce. 

Ještě nikdy, nic krásnějšího neviděl. V jeho tůni, se tam koupala dívka tak krásná, až se mu zastavil dech. Stála zády k němu a její nahé, mokré tělo, se pod paprsky měsíce lesklo tisíci diamanty. Rozkošnicky se protáhla a pohodila hlavou. Dlouhé mokré vlasy, jí splývali po zádech a křivky jejího zadečku, mu nedovolily od ní odtrhnout zrak. 

Přistihl se, že mu na moment prolétla hlavou myšlenka, jak se jí dotýká a hladí její tělo. Postavil se na břehu tůně a čekal. A když se otočila a spatřil její tvář, kyprá ňadra a její klín, udělala se mu mdlo. Je možné, se na první pohled zamilovat? Nikdy tomu nevěřil, ale jeho tělo, mu to zcela vyvrátilo. 

„Co..., co tu děláš?" vykřikla, když ho spatřila a zakryla si prsa dlaněmi. Musel se usmát. Byla tak rozkošná a zranitelná. Její malé dlaně, nemohli ani zdaleka zakrýt tu krásu. Najednou, jakoby si uvědomila, že stojí jen po kolena ve vodě, zakryla si dlaní svůj klín.

 „To bych se měl zeptat spíše já, nemyslíš?" oplatil ji, ale ani na chvíli, z ní nespustil svůj zrak. Nechtěl ji to ulehčit. Líbilo se mu, jak je nesvá a rozpačitá. A sakra, se mu líbilo, co vidí. „Otoč se prosím..." zasténala, a i na tu vzdálenost viděl, jak se červená. 

„To nemám v úmyslu..., líbí se mi ten pohled." 

„Ty..., ty..." koktala a vyděšeně se rozhlížela kolem, jakoby hledala, do čeho se zahalit. Vůbec nevěděla, co má dělat a jak se zachovat. Cítila jeho nezakryté pohledy, a když přistoupil ještě kousek blíže a spatřila jeho tvář a tělo, na sucho polkla. Nikdy neviděla tak tajemného a zvláštního muže, aby se ji podlomila kolena, už jen z jeho pouhého pohledu. 

 Najednou se pohnul a udělal krok směrem k ní, a když vstoupil do vody, tak jak je, oblečen a v botách, zpanikařila. Udělala krok zpět, ale odpor vody jí zabránil v ústupu. Podvrkla se jí noha, ponořila se pod vodu, a v tu chvíli, ji něčí paže chytili a vyhoupli si ji do náručí. 

„Nemusíš se mne bát. Neublížím ti." Řekl s úsměvem a položil ji na břeh. Opatrně vzal do dlaně její kotník a na moment zavřel oči. Potřeboval své tělo dostat pod kontrolu. Sykla pod jeho dotekem, ale neodtáhla se. Její, jako tůně modré oči, se na něj dívaly se zájmem a touhou.

 „Máš..., máš podvrknutý kotník," vypravil ze sebe, sotva popadaje dech. Vůbec se nepoznával. Měl chuť se na ní vrhnout tady a teď. Měl chuť ji pomilovat, hladit a líbat tolik, že se to náležitě odrazilo, na jeho těle. 

„Neboj se..., nevezmu si tě. Ne teď." Řekl s upřímností, sobě vlastní a zahalil ji do svého pláště.