DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 8

„Nemáš ze mne strach?" zašeptal, a když Bianka jen němě zatřásla hlavou, ztěžka si povzdechl. Toužil po ní tak moc, že jeho tělo zareagovalo, tím nejstarším způsobem. Tak moc, že se jeho srdce rozbušilo. Poprvé za dvacet let, se jeho srdce ozvalo. 

Překvapeně si položil ruku na svou hruď, a když ucítil jeho tlukot, s udivením se podíval na dívku a několikrát se zhluboka nadechl.

 „Je to možné?" vydechl a zakroužil v její tváři. Přestal už věřit ve svou spásu a vysvobození. Už dávno, přestal věřit tomu, že ještě někdy ucítí jeho tlukot. Že ještě někdy ucítí, jak mu krev proudí v žilách a divoce buší ve spáncích. 

„Nemám." Uslyšel tiché pípnutí, jakoby z dáli. Jeho překvapená mysl, se zabírala jedinou myšlenkou. A když se maličko vzpamatoval a podíval se do jejích modrých očí a uvědomil si, co mu tím naznačila, nevěřícně zatřásl hlavou. 

„Nemůžu to udělat...," procedil mezi zuby, „nemůžu, i když bych moc chtěl. Uvědomuješ si vůbec, co jsem zač? Kdo jsem?" zoufale si prohrábl vlasy.

 Její nevinná tvář, se na něj dívala s takovým zájmem a zalíbením, že byl sám překvapen tím, co říká. Že jí odmítá a přitom by si ji mohl vzít. Sama se mu nabízí. Cítil, jak ji srdce bije touhou a vzrušením. 

„Jsem démon. Jsem ztracená duše. Ďábel, v lidské podobě. Jsem divoký, nebezpečný, zlý, nemilosrdný a krutý."

 „Nevěřím ti." Přerušila ho, vztáhla k němu ruku a dotkla se jeho tváře. Ucukl, jako by ji jeho prsty popálili. Udiveně se na ní podíval, ale vychutnával si ten pocit. Ten krásný pocit, který se rozlil celým jeho tělem. Už dlouho, nic takového nezažil. Tak dlouho, že už úplně zapomněl, jaké to je, když se ho někdo dotýká.

„Nebojím se tě." Vydechla mu do tváře, a pak ucítil její teplou dlaň na svém obličeji. Znaveně zavřel oči a snažil se posbírat poslední zbytky odvahy k tomu, aby odešel. Aby se na ní nevrhl jak divoké zvíře a nevzal si to, po čem tak nesmírně touží. 

„Ale měla bys." Vysoukal ze sebe a přikryl její dlaň svojí. „Měla by ses bát, protože já..., strach mám. Bojím se sebe."

 Ještě chvíli si přidržel její dlaň na své tváři, a pak s povzdechem vyskočil na nohy. Vyběhl ze dveří, a ani se neohlédl. Nemohl, protože věděl, že by už nedokázal odejít. 

Jeho mysl, se ubírala stále k jedné otázce. Nemohl uvěřit tomu, že mu jeho srdce buší v hrudi, jako splašené. Už dávno zapomněl na ten pocit na hrudi a u žaludku. Je to možné? Zatřásl hlavou k odporu. Není přeci možné, že by se zamiloval. Že by někdo mohl milovat jeho. Nebo ano? 

Sice mu Jadwiga předpověděla, že jeho spása dojde dokonání. Ale nikdy ji nevěřil. Nechtěl ji věřit. Byl přeci tak spokojený, ve své samotě a odloučenosti, tak proč? Proč se zrovna nyní, jeho srdce probudilo k životu.

 „Nechci, to. Nechci." Obrátil hlavu vzhůru k nebi a zhluboka zařval. Obloha jako mávnutím proutku zčernala a prudký déšť, začal zkrápět jeho tělo. Naskočil na koně, zapískal na své psy a vyrazil do tmy. Nohama pobízel svého koně, tak divoce, že jeho kopyta se ani nedotýkala země. Oblohou křižovaly zlověstné blesky, co chvíli zaduněl hrom a vití jeho psů, se rozléhalo široko, daleko.