DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 41

„Bianka z Borku." Ozvalo se z poza stromů, a do měsíčními paprsky osvětlené mýtiny na břehu jezera, vstoupila Jadwiga. 

Změřila si dívku sedící na zemi a povzdechla si. 

Bianka seděla na břehu jezera a vlastně ani nevnímala, co se okolo ní děje. Po tváři se jí kutáleli slzy a jediné, na co dokázala myslet, byl Dragan.

 Muž, kterého tolik milovala. A který se ztratil. Vypařil se jako pára nad hrncem, bez jediného slůvka vysvětlení. 

Ale ona, i jeho sestra Kira. Všichni, tušili, že se přihodilo něco velmi zlého. Vyděšeně zvedla hlavu.

 „Ty mě znáš?" Polkla slzu, a s obavami, se zadívala se na podivnou stařenu.

 Ta jen přistoupila ještě o něco blíže a podala jí ruku. 

Bianka ji omámeně přijala a zavřela oči. Jejím tělem, jakoby se rozlilo zvláštní, až podezřelé teplo. 

„Čekáš jeho dítě. Dítě samotného pána temnot." Řekla místo odpovědi a zkoumala její tvář.

 Věděla, že ona je ta vyvolená. Ona je ta, která jediná, zvládne zlomit jeho hrozný osud. Ale dokáže pro něj obětovat svoje bezpečí? Dovedla by pro něj obětovat svůj život? A nebála by se, kvůli němu, vstoupit na druhý břeh?

 „Jak..., jak to..." vykoktala Bianka, ale pak jí to došlo, „ty jsi Jadwiga." Vydechla a její oči, se doširoka rozšířily. 

Jestli jí někdo dokáže pomoci, tak jedině ona. Mocná čarodějka, která jediná, dokáže i mrtvého, přivésti zpátky k životu. 

„Možná máš pravdu, ale Dragan není mrtví," řekla, jakoby jí četla myšlenky, „ jen ho jeho poddaní, odvedli do podsvětí. Přišly si pro něj, protože vložil svůj život, na oltář osudu." 

Moc dobře věděla, že všechno zlé, je pouze Lotharova práce. Že to Lothar, svojí lstí a černou magií obelstil tuto dívku, a ona v dobré víře a vidině svého milého, se mu oddala. 

Nicméně, jeho záměr, to splnilo. Konečně se zbavil svého protivníka. Svého jediného nepřítele, proti kterému, neměl sebemenší naději. 

„Divoký Lovec. Pán temnot, nesmí milovat. Je mu zapovězena láska smrtelná, i nesmrtelná. Nemá srdce. Nemá duši. Je všech emocí prost. Oproštěn všech smrtelných tužeb tělesných, i duševních. Ale Draganovo srdce..., se znovu probudilo. To ty, jsi to dokázala, Bianko. To tvoje láska, ho vyvedla na světlo. A jen kvůli tobě, porušil ten zákon. Jen kvůli tvé lásce dal všanc svůj život zde, na zemi." 

Malinko odstoupila stranou a sáhla do kapsy své zástěry. Pak vymrštila ruku vzhůru a vsypala dívce do očí jemný prášek, mumlaje si při tom jakési zaříkadlo. 

Bianka zamrkala a zalapala po dechu. Chvíli jen tak stála a překvapeně se dívala kamsi, za záda čarodějky. Jakoby se dívala skrze ni. 

„Ne! To..., to není možné." Vykřikla po té, a s pláčem se zhroutila do Jadwigy náruče. 

To co viděla, ji vrazilo nůž, přímo do srdce. Jadwiga jí otevřela oči, zamlžené Lotharovým kouzlem. 

Teprve nyní spatřila, co vlastně provedla. Zradila jeho lásku. Zradila muže, kterého tak milovala. Muže, který pro ni obětoval vše. I svůj život.

 „Ještě není vše ztraceno, děvče," pohladila čarodějka, dívku po vlasech, „jen..., máš dost odvahy na to, vstoupit tam..., na druhý břeh?" 

Bianka jen němě přikývla. Udělala by vše. Cokoliv. Půjde třeba do samotného pekla, když to bude nutné. 

„Ano! Do samotného pekla," zašeptala Jadwiga, „ale věř mi, že cesta ta, nebude lehká. Nebude ani snesitelná. A už vůbec, nebude prosta tvého utrpení."