DIVOKÝ LOVEC - PÁN TEMNOTY

Část 50

„Křič! Sténej! Vzrušuje mě to." Vydechl Pán temnot, když konečně odpoutal svou hlavu, od jejího rozkroku. 

Její odezva na jeho počínání, vzbudila v něm, pro něj nevídané vzrušení. 

Zvedl hlavu, a podíval se do její rozrušené tváře. Ten pohled, byl pro něj k neuvěření. 

Jeho milenky, vždy odvedli svou práci, ale nikdy u nich neviděl, ani z poloviny emocí, co u této dívky. 

Jeho nitro, zaplavil zvláštní a neznámí pocit, vlastnit ji. Mít ji. Vzít si ji, za každou cenu. 

Vzepjal se na pažích a zhluboka se nadechl. Ale ještě dříve, než to stačil udělat, otevřely se dveře, a dovnitř vstoupila Riana. 

Její překvapený, a rozzuřený pohled, vypovídal o tom, že něco takového nečekala. 

Očekávala samozřejmě, že se Pán temnot, nechá uspokojit, a po té se nabažen svou hračkou, vrátí k ní. 

Ale pohled na jeho vzrušení. Na to, jak klečí mezi jejíma nohama, ji zcela vykolejil. 

Žárlivým pohledem, přejela tu scenérii a nervózně si odfrkla. Hodně pozdě, si uvědomila, co provedla. Pohled Pána temnot jejím směrem, ji utvrdil v tom, že přestoupila své meze.

 Udělala krok vzad, ale jeho planoucí oči, a rozzlobený pohled, ji přikoval k zemi. 

Pomalu vstal, a ladným krokem rozzuřené šelmy, přistoupil až k ní. 

„Jak se opovažuješ vstupovat, bez mého svolení?!" procedil mezi zuby.

Chytil ji pod krkem a vyzdvihl ji do výše, jako by byla pírko.

 „Víš, co tě čeká, za tvou opovážlivost?!" 

Celé jeho tělo se rozzářilo, a zaplálo plamenem. Držel ji v jedné ruce, díval se na ni a plameny olizující jeho tělo, se málem dotýkali vyděšené dívky.

 „Dragane! Ne, prosím!" vykřikla Bianka. 

Bylo jasné, co chce udělat. Stačilo, aby dívku přivinul do své náruče, a zhynula by tak v jeho objetí. 

„Prosím, nedělej to, Dragane. Prosím." 

Její prosba a naléhavý vzlykot, ho zarazil. Zaváhal.

 Pak odhodil dívku stranou a zavolal své stráže. 

„Zavřete ji, místo ní!" Zařval. 

A teprve, když ji stráže odvlekly do temné kopky zapomnění, se otočil na Bianku.

 „Nechápu, tvou prosbu. Však toužila po tom, abych tě zahubil. Abych tě zavrhl, a vrátil se k ní."

 Klekl vedle Bianky, na postel a zamyšleně zakroužil v její tváři.

 Čistota této dívky, nepřestávala ho stále udivovat. Byl zmatený, ze svých pocitů. Pocitů, které on, by nikdy neměl mít. 

Však..., copak ďábel pochybuje? Copak ďábel touží a prahne po tom, aby mohl vracet stejnou měrou vše, co mu bylo dáno? Copak může ďábel cítit, jakékoliv emoce, mezi něž patří i vzrušení, touha a dychtivost? 

Zatřásl hlavou, ve snaze urovnat si myšlenky. Vztáhl ruku a dotkl se její tváře. 

„Již jednou, jsem ti řekl, abys nenazývala mě tím jménem." 

Přejel prstem, po jejích rtech, a když se nadechla k odpovědi, pohybem ukazováčku ji naznačil, aby mlčela.

 „Mlč! Teď ukáži ti, jak miluje, Pán podsvětí." Zašeptal zahloubaně a nepřítomně při tom, přejížděl prsty po jejím těle.

 A již jen to, že vyslovil to přání a touhu po tom, ji pomilovat a vrátit ji tak rozkoš, kterou ona dala jemu, bylo pro něj zcela neznámé a nové.