Minulost nás pronásleduje. Všechny.

Komnata nejvyšší potřeby

Kouzlo se odrazilo od silné obsidiánové zdi v Yevině mysli. Cítila ten otřes, i to jak náhle spatřila na malý okamžik jednu vzpomínku svého učitele, když se kouzlo obrátilo proti němu samotnému. Viděla zrzavou dívku, její zelené laskavé oči a milý úsměv. A pak se vypařila, a najednou měla před nosem zase Severuse Snapea, který jí děsil. Byl u ní příliš blízko, než byla Yeva ochotná snášet a navíc se pokusil proniknout do její hlavy! To bylo porušení přísného zákazu, za který by ho jistě stihl trest od samotného ředitele Albuse Brumbála. Uvěznil jí mezi svými pažemi a stále na ní mířil vztekle hůlkou... 

Překvapeně od ní ustoupil a upustil hůlku na zem. 

Rty měl pootevřené a oči vytřeštěné. S podivem nevypadal naštvaně, že se Yevě podařilo nahlédnout mu do mysli, spíš se zdálo jako by si toho vůbec nevšiml. 

Yeva se stále tiskla ke dřezu, jako by jí mohl zachránit před tím, co se tu dělo. Nedokázala si vzpomenout jak se dýchá, ruce se jí nezvladatelně třásly strachem. Nikdy ho nezažila, aby se k někomu takhle přiblížil, natož aby byl tak... 

Nevěděla jak to popsat. Překročil jisté hranice svých pravomocí kolejního profesora. Přála si aby mohla utéct, jenže její nohy neposlouchaly. 

,,Vaše nitrobrana je velmi působivá," hlesl po chvíli a sehnul se pro hůlku. Yeva sebou vyplašeně cukla a pozvedla ruku, jako by se chránila před úderem. Bála se ho. Nic neříkala, druhá ruka jí cukla k hůlce, když udělal jeden krok k ní. Nejspíš si toho nevšiml, nebo usoudil, že ona pro něj nebyla žádným protivníkem. 

,,Zjevně se do Vaší mysli nedostanu, a tak se Vás znovu ptám Gardaninová," začal a pořád se přibližoval, ,,kde je problém?" Jestliže byl před chvílí zjevením rozčarování, tak teď působil starostlivě, i když u někoho jako byl on, to nebylo téměř možné. 

,,Můžu to dodělat a jít na kolej, profesore?" Odvětila Yeva roztřeseně. Nechtěla tu být. Nechtěla se k němu znovu otáčet zády...

,,To není odpověď na mou otázku, Gardaninová," a zase byl jen kousek od ní a Yeva by přísahala, že mu v očích  zablesklo. Zvláštní, až teď si všimla, že jejich oči mají stejnou barvu. 

Zhluboka se nadechla a pobrala veškerou odvahu, která jí zbyla. 

,,Nemám dostatečně silnou šťastnou vzpomínku," přiznala, protože poznala, že nemá na vybranou. Snape se možná nedokázal dostat přes její nitrobranu, ale určitě by jí přiměl spolknout veritasérum, kdyby na to došlo. Teď už si byla jistá, že toho byl schopný.

Odvážila se zvednout pohled od země. 

Snape se tvářil pořád stejně - lehce překvapen a rozrušen - ale v jeho očích se cosi změnilo. Snad jako by na chvíli upustil masku chladné krusty ledu a pod ní se objevil skutečný Snape, jestli někdo takový vůbec existoval. Pod váhou jeho lidského pohledu se objala pažemi a přála si zmizet. Říct to nahlas, navíc někomu dalšímu, jí stálo víc sil, než si byla ochotná sama přiznat, přesto v stávajícím tichu pokračovala: 

,,Nemám rodinu, přátele ani lásku. Od dětství jsem vyrůstala v sirotčinci, kde jsem se učila přežít a ne žít. V Bradavicích mám jistý druh monotónního klidu, ale nejsem-"

,,Šťastná," doplnil Snape tichým hlasem a schoval ruce do svého pláště, takže vypadal jako netopýr. Po ramena dlouhé černé, rovné a mastné vlasy se mu leskly v mdlém světle učebny. Nezdál se být nijak postrašen svým chováním, ani tím, že by Yeva mohla žalovat Brumbálovi. Jenže to v plánu neměla, - přivábit pozornost mocného kouzelníka, jako byl její ředitel - místo toho se snažila sama vymyslet způsob, jak z téhle šlamastyky ven.