Minulost nás pronásleduje. Všechny.

Jednou srdce zlomené

Severus v nejbližší komoře s košťaty ze sebe sejmul kouzlo vzhledového opaku, a sesunul se na podlahu, zády opřený o chladné dřevo dveří. Stále nemohl popadnout dech, jeho srdce chtělo vymlátit díru do hrudního koše a myšlenky vířily jako listy v hurikánu. Kapičky potu mu stékaly po zádech, když vzal ten směšný klobouk a mrskl s ním kamsi do tmy kamrlíku. 
Opřel si hlavu o dveře a zavřel oči. 
Pod rozechvělými víčky se mu mihl obraz krásné dívky v bílé, jak nezdolně vyhání vetřelce ze svého soukromí a z jeho kabinetu. Musel se stydět. Chtělo se mu křičet a rozbíjet věci. 
Prsty se mu doteď třásly. Ona na něj zaútočila, jak slovně tak magií. 
Doopravdy jí tak moc narušil osobní prostor, že měla potřebu se bránit tímto způsobem? 
To by však ještě unesl, ano tohle by přežil, ale nedokázal skousnout, to že se sám málem odhalil. Náhle byl vděčný za její nelibost vůči jemu zvolenému chlapci. Neměla o něj sebemenší zájem, a shledávala ho nadutým hňupem, což Severusovi nakonec ukázalo, že ani tímto způsobem k ní nepronikne. 
Když se zadívala na jeho hůlku, měl v očích čirou smrt. Gardaninová však nejspíš nepoznala komu patří.
Zaprvé, můj čas strávený s ním není otázkou mé volby, a za druhé, bych i tak byla tančila nespočetně krát raději s ním, než s přepudrovaným nadutým hňupem jako jsi ty!
První pravdivá půlka věty byla jako rána rozžhaveným pohrabáčem, ale to co vyslovila potom... měl pocit jako by pukla ledová krusta jeho temného srdce. Mělo to snad znamenat, že dávala přednost jemu před chlapcem s tváří anděla? Nedovolil si v to ani doufat, nejspíš to vyštěkla ze vzteku, o kterém nevěděl, že ho v sobě chová. 
Ach, Yevo... 
Její jméno se mu vyslovovalo tak snadno, nejraději by jí ho opakoval celý den. Vzdychal by, křičel a prosil. 
Jaká síla ho tak k ní přitahovala? Proč se jí tak strašně moc toužil dotknout? Pohladit její tvář? Dotknout se svými rty těch jejích. Proč se mu vždy bláznivě rozbušilo srdce, když byla poblíž? 
Severusovi stekla jedna osamělá slza po tváři. 
Nedovolil si dokončit myšlenku. Nemohl. Ne. Ne. Ne. 
Do teď si neuvědomoval co vlastně cítí. Čirý chtíč? Ne. 
Ze začátku to byla zvědavost, která se postupně měnila v starost a porozumění. Pak si začal všímat malých detailů, Yeva mu pronikla do srdce i do snů a najednou seděl tady s uvědoměním, jež mu drásalo jednou zlomené srdce. 
On se do ní zamilovával. 

---

Yeva šla nakonec spát bez svého pokojného dryáku, a to byla chyba. 
Ne sice taková, aby jí vyloženě litovala, ale to, co se jí v noci zdálo... 
Vzbudila se s tvářemi rudými jako by hleděla do samotného ohně. Zadýchaně se rozhlédla po potemnělé ložnici a uvědomila si, že šlo jen o pouhý sen. Nikdy se jí podobný nezdál, a to jí rozhodilo. 
Práskla sebou naznak zpět do matrace a zavřela úlevně oči. Snilo se jí o... 
O Snapeovi. 
Proč měla najednou pocit, že se vše točí okolo něj? 
Na snídani se však neukázal. Očima pátrala po černých po ramena dlouhých vlasech a bledém obličeji, ale nikde ho v přeplněné Velké síni nenašla. 
Opřela si tvář do dlaní, lokty zapíchnuté ve stole nad talířem se snídaní. Vlasy se jí svezly do obličeje jako temný závoj, a ona za to byla vděčná, poněvadž jí stále ulpíval ruměnec na lících, i když si ráno opláchla tvář ledovou vodou. 
V jejím snu byl Snape s ní v komnatě nejvyšší potřeby. 
Yeva se nenuceně opírala o klavír, když k ní Snape přišel a jediným plynulým pohybem jí uchopil za boky a vyhoupl na těžkou desku. Yeva vyjekla, ale Snape se k ní přitiskl, tak silně, že kdyby jí nesvíral, určitě by se převrátili. Nesmlouvavě jí položil na záda a obě její ruce zachytil nad její hlavou, než stihla vůbec začít klást odpor. Jeho temný vášnivý pohled putoval po jejím těle, zastavoval se na různých místech, ale nakonec skončil na rozechvělých rtech. 
Nejhorší na tom bylo, že v tom snu se to Yevě líbilo - líbilo se jí, když letmo přejel svým žádoucími rty její a pomalu, jako by je takhle čekala celá věčnost, se přisál k citlivému místečku mezi šíjí a ramenem. Yeva vykřikla a podbřiškem jí projela vlna rozkoše. Mrazení a lechtání pulzovalo jejím tělem, rozezvonilo každičký nerv a z jejího hrdla uniklo táhlé, sladké zasténání. 
Když se profesor odtáhl, Yeva sotva stihla popadnout dech - a pak se probudila. 
Pouhá vzpomínka na to, co se odehrálo v její dřímotě, způsobila že jí naskočila husí kůže. Jemně se otřásla a cítila, jak jí tváře rudnou ještě víc. Netušila, kde se vzal podnět na takový sen, zvlášť když jeho doteky snášela jen se sebevětším zapřením. 
,,Zatraceně," zaklela tiše a sundala si ruce z obličeje, jen aby před sebou spatřila krásnou nebelvírku, Eleanor Frayovou, jak na ní pohoršeně zírá. 
,,Ty jsi ta Gardaninová, že?" Dívka mluvila odměřeně, vlastně spíš zhnuseně. Dívala se na Yevino obočí, vlasy a dokonce i nehty, kritickým pohledem.
Yeva se podivila, že na ní promluvil vůbec někdo jiný, než Snape nebo ten záhadný hňup-mladík z plesu. 
,,Ano, proč?" 
,,Chci s tebou mluvit o Snapeovi," cože? Yeva nevěřícně povytáhla obočí a podepřela si zaujatě jednou rukou bradu. 
,,Poslouchám," zabručela celá nedočkavá, co jí ta zlatovlasá husa chce ohledně Snapea. Vážně se momentálně muselo vše v jejím životě dít okolo něj? 
,,Všimla jsem si, že s ním trávíš docela dost času," nadhodila jako by se bavily o počasí nebo o make-upu.  
,,Urychli to, za chvíli musím na hodinu," s Havraspárem měli bylinkářství, navíc i přes svou zvědavost, se chtěla co nejdřív Eleanor zbavit. Moc tu holku nemusela. 
,,Dobře rovnou k věci, heh, to jste vy zmijozelové," odmlčela se a Yeva musela odolat nutkání jí praštit do toho hezkého nosíku, ,,jde o tohle, chceme po tobě, abys Srabusovi ukradla výsledky závěrečných písemných testů pro náš ročník."
,,Komuže?" 
,,No, Srabusovi Snapeovi," vysvětlila jako by to byla denní samozřejmost, ,,takhle mu tady říkali, když byl ještě studentem. Pořád jsou na něj napsaný urážky na záchodcích," smála se Eleanor, jako kdyby to byl největší vtip, který kdy slyšela. Yeva stiskla silně čelisti, až jí zalehly uši. Co si o sobě ta mrcha myslí, že je? 
,,Na to mám pro tebe jen dvě slova," jedovatě se na ní usmála jako had, který našel svou kořist, ,,naser si." 
Frayová jí úsměv opětovala, jako kdyby právě vyhrála loterii. 
Náhle jí přešla chuť na snídani, a zase v ní vzplál ten známý žár - ten samý, jako když včera vypakovala toho kluka ze svého soukromí. 
,,Víš," řekla najednou Eleanor a na zlověstné tváři se jí usadil vítězoslavný škleb, ,,já ty výsledky ve skutečnosti nechtěla." 
,,Tak o co ti šlo?" Nechápala zmatená Yeva, načež se nenápadně zahleděla na postavu, jež se tiše objevila za Eleanořinými zády a jen vyčkávala. 
,,Chtěla jsem jen vědět, jestli je pravda, že to ty a Srabus táhnete," pokrčila rameny a pak pohodila zlatými vlasy, ,,vidím, že na tom něco bude," dodala po chvíli, kdy jen na Yevu přehnaně sladce cenila své bíle blýskající se zuby. 
Yeva, s očima upřenýma na postavu tyčící se za nebelvírkou, odvětila:
,,Ještě jednou řekni Srabus a budeš litovat." 
,,Jo? A co mi uděláš? Uvaříš mi nápoj lásky?" Smála se jí do obličeje povýšeně Frayová, neuvědomujíc si přítomnost zmiňované osoby. 
Yeva po ní vrhla přímo zabijácký úsměv a pomalu začala obcházet stůl. 
,,Já? Nic, ale někdo, kdo právě stojí za tvým velkým zadkem, by mohl." Eleanor v ten okamžik zbledla a pomaličku se otočila. 
Stanula tváří v tvář Snapeovi, a kdyby uměl pohled zabíjet, byla by nebelvírka už dávno mrtvá. Yeva by přísahala, že se té prostořeké holce roztřásla kolena, když k ní Snape promluvil krutým ledovým hlasem. 
,,Za roznášení pomluv a očerňování učitele, strhávám Nebelvíru sto bodů, slečno Frayová. O Vašem školním trestu si promluvím s profesorkou McGonagallovou, a teď zmizte," promlouval zcela klidně, ale v pozadí tónu jeho hlasu byla slyšet dávná zuřivost, probuzená zmínkou té odporné přezdívky. 
Eleanor se chytila z ústa a Yeva by se vůbec nedivila, kdyby začala prosit a žadonit. Sto bodů jí jen tak její kolej neodpustí, klesne tím její oblíbenost, na které si tolik zakládala. Vrhla prosebný pohled na Yevu a pak lítostivý na Snapea. 
Pak okamžitě utekla kamsi do hradu a Yeva se Severusem osaměli v zcela prázdné Velké síni. Věděla, že by se měla co nejdřív vydat na hodinu jinak přijde pozdě, ale nějak nemohla při pohledu na Snapea přimět nohy k pohybu. Když zbyli jen oni dva, jeho výraz se zcela změnil. 
V těch černých hlubokých očích se objevil lesk zvláštního druhu něhy, když se na ní díval. Yeva nervózně přešlápla z nohy na nohu. Neviděli se od včerejšího rána, ale stejně jí to připadalo jako věčnost.
Snape polknul a jen jí krátce kývl na pozdrav, než svižným krokem odpochodoval ven z Velké síně. 

---

Severus si byl citelně vědom chyby, které se dopustil. 
Připustil si své city k té dívce, dovolil svému zlomenému srdci, aby otevřelo starou ránu a vpustilo dovnitř mladou dívku, u níž nikdy nebude mít šanci. Už zase, uvědomil si hořkosladce. 
Šel tak rychle, div že neběžel, a jeho dech se úžil ve stažených plicích. Byl jako pták uvězněný v kleci, který se snaží uletět. 
Srabus.
Neslyšel tu přezdívku léta, a vůbec mu nechyběla. Nenáviděl zvuk oné urážky, a to že se ho Yeva zastala...
Ani nejspíš netušila, co to pro něj znamená. 
Rychle zapadl do učebny lektvarů, kde na něj již čekali mrzimorští a  zmijozelští druháci.
 Uklidni se, Severusi. 
Zadal těm dětem práci a sotva se přitom dokázal soustředit na to, aby působil stejně přísně jako vždy. 
V mysli se mu točila její tvář, bolestivě Severusovi připomínala, že nikdy nebude opětovat lásku odrážející se v očích. 

---

Jedna krátká, ale velmi důležitá! Severus si uvědomil, co cítí k hlavní hrdince, aniž by znal její tajemství. Yeva je zmatená a nerozhodná, prostě taková jaká by měla dívka v jejím věku být. 

Kdo taky nenávidí oslovení Srabus? :/