Minulost nás pronásleduje. Všechny.

Noční můry

Studentka šestého ročníku v Bradavicích, zmijozelské koleje, Yeva Gardaninová, se hnala chodbami bradavického hradu jako o život.

Byla noc, chladný vzduch proudil otevřenými okny, ale ona - přestože byla bosá a oděná pouze v tenké noční košilce - žádnou zimu necítila.

Dech jí vázl v hrdle, před očima měla pouze tmu a v uších jí zněl pronikavý křik. Nevěděla, jestli to byl její vlastní, nebo ten který jí probral ze snění.

Utíkala tak rychle, jako by měla v zádech samotné peklo a nevnímala propocenou látku oděvu přilepenou na jinak nahém těle. Děs a panika se zmocňovaly jejích útrob tak silně, že jen tak tak stihla přiskočit k nejbližšímu výklenku s otevřeným oknem, než vyvrhla obsah svého žaludku ven.

Cítila hořkou pachuť zvratků, třas ve svých rukou, mučivý strach a pot na její studené kůži jí až příliš připomínal lepkavou krev.

Než se stihla vůbec nadechnout, přišla další vlna zvracení.

Kolena se jí podlamovala, musela zatnout dlouhé štíhlé prsty do kamenné stěny tak silně, že jí popraskaly nehty. Tu bolest ale nevnímala.

Když z Yevy vypadl poslední žmolek zpola natráveného jídla, svezla se na kolena. Bylo jí ukradené, že nejspíš klečela v kaluži, jež nestihla pustit z okna kamsi ven.

Pomalu zhluboka vdechovala noční vzduch do plic a snažila se uklidnit.

Byl to jen sen, byl to jen sen... není to skutečné, už ne.

Neustále si ta slova opakovala v hlavě, jako by byla pevnou skálou v rozbouřeném oceánu. Křečovitě zavřela oči a počítala nádechy a výdechy, ale za zavřenými víčky spatřila postavu tak tmavou, zahalenou do temného pláště, jejího strašáka, noční můru...

Z podrážděného hrdla jí unikl úzkostlivý vzlyk, který se celou dobu snažila potlačit. Přitáhla si kolena k hrudi a schovala mezi ně hlavu.

Nádech, výdech...

Zas a znovu.

Není to skutečné.

I přes to uvědomění zatnula polámané nehty do kůže na nohou tak silně, že tam zajisté bude mít otisk zubatých půl měsíčků.

Nevěděla, jak dlouho se vlastně třásla na zemi schoulená u ledové stěny, než se chodbou rozezněly kroky.

Lekla se toho zvuku natolik, že cukla prsty a tím pohybem si lehce poškrábala kůži na nohou. To bylo dobře, fyzická bolest Yevu přiměla vrátit se do reality a připomenout si co je skutečné a co je jen sen.

Náhle, jako když se přižene vichřice, se před ní tyčila vysoká postava velmi podobná té, která...

Yevě se opět zhoupl žaludek, ale už nebylo nic, co by z něj mohlo vyjít ven. Vyděšeně sledovala siluetu, a když se k ní přiblížila Yeva začala panikařit.

---

Severus Snape procházel klidným hradem, snad jako každý večer, a kontroloval, zdali se tu netoulají studenti. Neměli tu co dělat, nesměli po večerce opouštět své koleje. Kdykoliv na nějakého narazil, čekal na nebohého studenta školní trest a stržení bodů.

Nezajímali ho výmluvy – cesta na ošetřovnu (odkdy se na ošetřovnu chodilo v páru, hezky za ručičku a se rtíky přisátými k sobě?) nebo zapomenutá věc v učebně na opačném konci hradu. Studenti se stávali čím dál hloupějšími ve všech ohledech. Už si dělal poslední kolečko, když v tom našel na zemi zhroucenou studentku zmijozelské koleje. Chvíli mu trvalo, než přišel na to, o koho vlastně jde.