Minulost nás pronásleduje. Všechny.

Černá se potkala s černou

Zdravím! Omylem jsem publikovala kapitolu Odtažitost, dřív než byla dopsaná. Už je to opravené, děj této kapitoly navazuje na předchozí :) Takže jestli Vám něco nebude dávat smysl, prosím ještě jednou si přečtěte Odtažitost. 
Děkuji, WallenCry :D

---  
Yeva spěchala ztichlým hradem do dívčí ložnice zmijozelské koleje. Zároveň cítila, jak jí buší tep v uších, vše kolem se zdálo rozmazané a vrtkavé.

V hlavě měla jen to, jak se hlasitě otevřely masivní dveře do komnaty nejvyšší potřeby a zpoza nich se vynořil Severus Snape. 
Yeva se tak lekla, že jí rozum vypověděl službu a končetiny se odmítaly hnout, dokud k ní Snape nepřišel blíž. Jen vzpomínka na ten sen jí přiměla ustoupit stranou - spojitost mezi skutečností a tím co se Yevě zdálo, jí náhle přišla až příliš velká. Yeva si dokázala živě představit, že by jí mohl položit na klavír a udělat přesně to, co se stalo v jejím snu. 
Na rukou jí vyskákala husí kůže a ona musela odolat nutkání se znechuceně ošít. 
Tohle by si snad Snape nikdy nedovolil...
Nebo ano?
Stačilo jen pomyslet na to, jak jí zezadu obestoupil na hodině lektvarů a bylo po všech pochybách. Co když si to, ale celé jen idealizovala? Nic tak hrozného přece neudělal, když nepočítala, že dneškem ukončil její návštěvy v komnatě nejvyšší potřeby. Na druhou stranu, Snape neudělil Yevě žádný školní trest a chtěl si s ní promluvit. 
O čem? 
Možná to měla zjistit, dřív než utekla. 
Kdyby to bylo důležitě, Snape by jí jisto jistě zastavil, uklidňovala se.  Proč se mu vlastně komnata ukázala? Yevě přišlo, jako by ji kouzelná místnost chtěla potrestat za to, že jí dlouho nenavštívila. 
Blbost.
Yeva tiše vklouzla do ložnice, padla do postele a usnula tvrdým spánkem. Do téhle chvíle si ani neuvědomila, jak moc je unavená. 

---

Severus následujícího rána jedl k snídani slaný kuřecí vývar. 
Hlava mu třeštila, žaludek metal kotouly a obracel se vzhůru nohama. Vší silou se snažil nedat najevo, jak moc velkou kocovinu měl, zvlášť když byl pod pozorným pohledem Brumbála. 
Stařík na něj celou snídani mluvil a kladl mu všetečné otázky.
,,A jak to jde s Gardaninovou? Zjistil si něco, Severusi?"
,,Jen to, že sama nezná důvod proč má testrála jako patrona. Jsem si však jistý, že to není patron podle jejího přání," mluvil tiše, aby nebyl slyšet chrapot v jeho alkoholem sežehnutém hrdle. 
Brumbál neurčitě přikyvoval hlavou a měřil si Severuse od rozcuchaných havraních vlasů až po zmuchlaný růžek košile vykukující zpod pláště. 
,,Dobře, jen tak dál," řekl nakonec starý kouzelník a dal se do veselého hovoru s Minervou. Jejich radostné téma však skončilo dřív, než pořádně začalo. 
,,Dělám si starost o svou kolej," přiznala ředitelka nebelvírů. 
,,Proč?" 
,,Jen včera přišli nevhodným chováním o velkou sumu bodů," vzdychla si profesorka kouzelných formulí a napila se dýňového džusu. 
Severus si pomyslel, že si starost měla dělat už v dobách, když na škole studoval on. 
,,Řekl bych, že nebelvírská kolej upadá ve svých základních zásadách," vložil se do toho Severus a na to konto mu Albus věnoval velmi cynický poloúsměv. 
,,Tvou nelibost vůči Nebelvíru chápu Severusi, ale nezapomeň, že nesmíme házet všechny do jednoho pytle," Severus hned pochopil kam tím ředitel mířil. Lily. 
Raději se chtěl vyhnout hádce, a tak dělal, že ho jejich rozhovor nezajímá a upřel svůj pohled na zmijozelský stůl. 
Automaticky hledal černou kštici, ale nikde jí nenašel. 
Divné... 
Yeva tu už měla dávno být. Severus ve svém nitru pocítil zvláštní tah, který mu radil, aby se po dívce porozhlédl. 
Zvedl se, rukama se přidržoval desky stolu, aby neupadl. Točila se mu hlava, zbytkový alkohol mu vířil v žilách. 
Když si byl jistý, že sebou nešvihne, vydal se pryč z Velké síně a sotva se ovládl, aby udržel klidný krok. 
Procházel chodbou, rozhlížel se všemi směry, když najednou...
,,Profesore?" 
Okamžitě se energicky otočil za tím dívčím hlasem. 
Za ním byla mladá nebelvírka s nateklou tváří posetou hnisajícími puchýři. Ušklíbl se poněkud zklamaně, že před ním nestojí dívka, o kterou měl starost. 
Gréta Andersonová sklopila pohled k zemi, jako by nechtěla, aby někdo viděl hrůzu na jejím obličejíku. 
,,Ano?" Pobídl jí netrpělivě, nohy mu cukaly. 
,,Profesore, j-já s-se Vámchciomluvit,"  vykoktala ze sebe slečna Andersonová. Severus nechápavě nakrčil obočí. Co tohle mělo být za žert?
,,Prosím?" 
,,Omlouvám se za to, co jsem včera řekla na hodině lektvarů," vyhrkla a jako hojivým kouzlem se začaly její boláky ztrácet. 
Severus na ní nevěřícně hleděl, naprosto neschopen slova. 
Dívka si sáhla na skoro zhojenou líci a zářivě se usmála, načež odešla aniž by řekla cokoliv dalšího. Severus  nebyl neschopen utřídit své myšlenky. 
Co to sakra mělo znamenat? Včera začala tahle nebelvírka jančit kvůli jednomu pupínku a on za to strhl její koleji pět bodů. Pro pořádek, za vyrušování v jeho hodině. 
A najednou sama přišla, omluvila se, a zázrakem zmizelo všechno její akné? 
Severusovi chvíli trvalo, než to pochopil.
Dívka byla za něco prokletá. Muselo se to stát ještě před tím, než začala hysterčit před celou třídou.
Severus si to připsal na seznam pravd, jež musel odhalit a vydal se hledat Yevu Gardaninovou.