Minulost nás pronásleduje. Všechny.

Konec začátku I

Yeva si dosud pamatovala pach hnijících těl a temnotu uvězněnou za těžkým dřevěným víkem schrány, jež jí měla být hrobem. 
Nikdy nezapomene na studená tuhá těla rodičů, která jí dusila mezi sebou, na smrad, jenž jí  nutil neustále dávit až z toho měla nesnesitelné bolesti břicha. 
Nikdy nepřestane slyšet každý dopad zmrzlé hlíny na prkna, a to jak se sypala mezi jejich škvírami a pohřbívala ji zaživa. Nikdy, nikdy, nikdy. 
Tenkrát se strachy pomočila. Úzkost a nesnesitelná panika jí pohltily jako vody bouřlivého oceánu. 
Malýma zhyzděnýma ručkama tloukla do rakve, kopala a řvala, přičemž nebyla schopná jediné kloudné myšlenky. 
Nemohla dýchat. 
,,Prosím," zachroptěla a přes ucpaný nos jí bylo sotva rozumět. A přesto si byla jistá, že jí ten muž nahoře slyšel. 
Byl tichý, zahalený do černého pláště s maskou na obličeji. Jako by byl jen stín, pouhý bubák. 
Jenže jeho hrubý dotek byl skutečný. 
A v tu chvíli mladičká Yeva pocítila pravou nenávist. 

---

Opilý Severus se potácel nočním tichem Bradavického hradu a jen doufal, že mu ten tucet panáků ohnivé whiskey pomůže předstoupit před Yevu. 
Snažil se držet zpříma, ale svět kolem se točil jako na kolečkách. Sotva, že zvládl dojít k sobě do kabinetu a zamknout. 
Opřel se dlaní o zárubeň dveří a hluboce vydechl nosem. Co když tam nebude? 
Bylo by přeci naprosto logické, kdyby během jeho nepřítomnosti nepobývala v jeho komnatách, ale nějak cítil, že tam na něj čeká. 
Nemohla tušit, že to on jí zpackal celý život, protože kdyby ano... určitě by v sobě nenašla tolik laskavosti, se kterou s ním jednala. 
Bylo pro něj nepředstavitelně těžké odtáhnout se ode dveří a vystoupat po schodech do komnaty. 
Každý krok mu připadal věčný a s každým ušlým metrem se mu zrychloval dech. Srdce zvonilo na poplach nervozitou. Možná toho měl vypít víc. 

---

Yeva zaryla polámané nehty do prkna jen pár centimetrů nad obličejem v zoufalé snaze jej servat. 
Vykřikla bolestí, když jí do popálených prstů zajely třísky, a zabrala vší silou. Nic. 
Tíha hlíny zavalila rakev a dřevo tiše zasténalo pod její váhou, ale nehnulo se ani o píď. 
Yeva vykopla nohou. 
Nic. 
Znovu, znovu, znovu. 
Po chvíli začala bezradně křičet, vrážela do víka celým tělem, pěstmi a bylo jí jedno, že si akorát ubližuje. Jako by na tom záleželo. 
I v jejím mladém věku věděla, že se odtud nedostane. Že za chvíli bude stejná jako její milovaní pod ní. 
Jen nevěděla jak dlouhá ta chvilka bude. 

---

Severus vstoupil do komnaty. 
V mdlém světle téměř vyhaslého krbu se zdála komnata tichá a prázdná. 
Nebýt pootevřených oken, hromádky složeného oblečení a spící osoby usazené v křesle, myslel by si že je tu úplně sám. 
Jak to jen zvládl? Být sám po celá ta léta? Pít jeden tvrdý alkohol za druhým? 
Severus při pohledu na drobnou dívku tiše trhaně vydechl a zoufale zadržoval slzy, které se mu hromadily v koutcích očí. 
Musel se jí postavit, a přesto teď litoval, že si nedopřál víc času na to aby se sebral. 
Možná ho to nepřejde nikdy.
Yeva spala, v klíně měla položenou knihu, nohy přehozené přes jedno opěradlo a hlavu lehce zakloněnou. Vypadala jako anděl, ale Severus viděl pouze holčičku. Malou vyděšenou dívku, naprosto zbídačenou jak na duši tak na těle. 
Můžeš za to ty, zbabělče, šeptal mu v mysli jakýsi zlovolný hlásek. 
Já vím, odpověděl mu Severus a přišel k ní blíž. Celé jeho tělo ho nabádalo, aby vzal nohy na ramena, dřív než bude pozdě. 

---

Uplynuly hodiny nebo možná dny. 
Nevěděla to. 
Byla tak vyčerpaná, že se rezignovaně schoulila do sebe a zakryla si hlavu. 
Z opuchlých očí jí stále utíkaly nové slzy - tiché prodchnuté nekonečnou bolestí a smutkem. V dusné rakvi, v temnotě podzemí si často přikrývala oči dlaněmi a bylo jí jedno, že si umaže obličej od krve a hnisu. 
V hlavě slyšela Sofiin křik, viděla jak se po jejím tělíčku rozlévá horký olej a pomalu jí sžírá a upaluje zaživa. 
Kdyby měla co zvracet, určitě by to vyvrhla. 
Pokaždé když zavřela oči, viděla zelený záblesk světla po dveřmi, které vedli do té kruhové místnosti, kde muž s holou šedou hadí kůží zavraždil její rodiče a sestřičku.
Yeva ho nenáviděla. 
Tiše vzlykla a roztřásla se. Navzdory dusnu pronikal zmrzlou hlínou neodbytný chlad, který zalézal až do morku kostí. Studená mrtvá těla - do nichž se již pouštěl drobný hmyz žijící v podzemí - tomu moc nepřidala. 
Před nějakou dobou se Yeva snažila schovat pod mrtvou paži svého tatínka, ale když jí zvedla, kousl jí do paže malý ošklivý červ. 
Panicky se odsunula co nejdál od těch, které milovala a sotva zvládla dýchat. 
Chtěla křičet, ale hrdlo měla stažené a bolavé. Byla tak unavená. 
Kéž by stačilo pouze zavřít oči a spát. 
Kéž by jí říše snů odnesla někam jinam, na nějaké lepší místo. 
Byla bláhová, když si to myslela, protože ve chvíli, kdy se jí podařilo usnout, začaly její noční můry. 

---

Poklekl před křeslem a musel se zachytit dlaní o jeho polstrování, aby neupadl. 
Hodnou chvíli se na ní jen díval. 
Řasy se jí malinko chvěly, hrudník se zvedal v klidných nádeších. 
Jak to jen dokázala? 
Tahle otázka mu nedávala smysl. Byla několik metrů pohřbená, a u Merlinových vousů, bylo jí pouhých šest let. 
Jak se dostala ven a přežila? 
Opatrně k ní vztáhl ruku a zároveň cítil sám k sobě nesnesitelný odpor. Jak jen mohl? 
Jaké právo měl se jí dotknout potom, co jí před deseti lety udělal? 
Mělo mu vše dojít hned - styděl se, že jí měl pod nosem celých šest let a za celou dobu se na ní pořádně nepodíval. 
Možná, že si tolik vsugeroval že ta dívka byla mrtvá, že ho to ani nenapadlo. Taky že ne. 
Letmo se dotknul jejího zápěstí, doufajíc, že si bude moct vychutnat poslední chvilky, než ho začne nenávidět. 
Yeviny oči se rozlétly dokořán. 
Severus ztuhnul na místě jako přikovaný a náhle si připadal střízlivý. Dívka několikrát zamrkala a jakmile ho spatřila napřímila se v zádech a v její krásné tváři byla znát úleva. 
Jemně se na něj usmála. 
Srdce ho bolelo, jako by bylo plné roztříštěného skla. 
Jste zpátky, ozval se mu v mysli její hlas a nebyla to otázka. Severus zaťal zuby. 
Tiše mlčenlivě přikývnul a polknul. 
Když vypozorovala v jeho tváři vše, co se snažil pečlivě skrýt, zpozorněla a posadila se. Severus odtáhl svou ruku, kterou dosud ponechal na její odhalené kůži. 
Přímo kousek od místa, kde se táhly hrůzostrašné jizvy. Je to tvoje vina. Je to tvoje vina. 
,,Musím s Vámi mluvit," řekla nahlas a Severus sklopil pohled mezi svá kolena. 
Nevydržel se jí dívat do očí. 
,,I já s Vámi," vyrazil ze sebe ochraptěle a byl překvapený, že se mu nezlomil hlas. 
Severus nevěděl, kde začít. 
,,Musím," zhluboka se nadechl a vydechl, přičemž se mu rozechvělo srdce, ,,měl bych Vám něco říct." 
Yeva se sesunula k zemi přímo před něj, takže se dotýkali koleny a do něj se přelilo její teplo. Severus k ní opatrně vzhlédl. 
Dívka se na něj mírně usmívala. 
,,Já to vím," vydechla. 
Svět se zastavil. A pak se roztočil jen proto, aby se mohl zastavit znovu. 
Věděla to? 
,,Co máte na mysli?" Zašeptal přiškrceně. 
Yeva se kousla do rtu a natáhla se kamsi za sebe. Severus jen s hrůzou přihlížel, jak vytáhla pomačkaný kus papíru, který mu podala. 
Převzal si ho a prsty se mu třásly. 
Byl to notový zápis - jeho zápis, měsíce starý, kdy potají chodil poslouchat hudbu do komnaty nejvyšší potřeby. 
,,Co to má znamenat?" 
Yeva se objala rukama. 
,,Profesorka McGonnagallová mi jej dala. Domnívala se, že to přečtu. Vůbec netuším, kde ho vzala," na chvíli se odmlčela, ,,je to hudba, kterou jsem hrála na klavír." 
Byl hlupák - vůbec mu nedošlo, že by mu mohl někdo prohrabat spisy a najít tento jasný důkaz jeho tajné lásky ke své studentce. 
Naštěstí ho alespoň zaklel - nemohl ho přečíst nikdo, kromě něj. 
Jak to, že Yeva viděla skrze jeho kouzlo? 
Jak to, že se tenkrát vysmekla jeho moci? 
Podíval se jí hluboko do očí a ona mu ten pohled oplatila. 
,,Vy jste tam byl?" Vypadlo z ní tichým hlasem jako půlnoc. 
Přikývl. Na víc se nezmohl. 
,,Jak často?" Další tichá otázka. 
Každou noc, vydechl přes jejich pouto. 
Proč?
Tenkrát se vymlouval na vše možné, ale nyní věděl proč. Znal odpověď již dlouhý čas. 
Zamiloval jsem se do Vás, Yevo. 
Zorničky se jí rozšířili a ústa jemně pootevřela.
Hluboce a nenapravitelně.
Bylo to před měsíci. 
Ano. 
Nic dalšího neřekla a Severus se připravoval na to, že brzy utne vše co mezi nimi začínalo pomalu vzkvétat. Zasloužila si pravdu. Zasloužila si všechno - pomstu, spravedlnost a hlavně pravdu. 
Na chvíli zavřel oči. 
Nechtěl, aby tahle chvíle někdy skončila. Přál si, aby... 
Slzy mu samovolně stekly z očí. Neměl sílu je zastavit. 
Náhle na své mozolnaté dlani ucítil dotek. Jen letmý dotek, ale přesto ho přiměl vzlyknout. 
Raději by na místě zemřel, než vyslovit to co musel říct. 
Byl jsem  to já. To já tě tam zavřel, to já nic neudělal, když šel tvůj svět do pekel. To já tě nutil se dívat, na to jak pomalu umírá tvoje rodina. 
Nahlas ze sebe však vydával jen vzlyky. 
Na tváři ho polechtal horký dech a on otevřel oči. Yeva se zvedla na kolenou a jemně mu slíbávala jednu slzu za druhou. 
Najednou nemohl dýchat, nemohl se pohnout. 
Dívka se malinko odtáhla a její oči pozorovaly osamělou slzu klouzající až k jeho rtům. 
Jsme nenapravitelní oba, Severusi.
A políbila ho.