Chyby Victora Walkera

I. Březen

Hudba hrála hlasitě, ani jsem neslyšel, co mi Flynn říkal. Nechtěl jsem mu podruhé signalizovat, že nerozumím, a radši jsem jeho komentář odkýval. Ať to bylo cokoliv, dál jsem se tím nechtěl zabývat a odvrátil se od něj na druhou stranu. 
Klub byl plný lidí a to byl pro mě po pandemické pauze nezvyk. Rozhlédl jsem se kolem, po všech těch upocených tělech, zmítajících se v divokém tanci na parketu nebo v záchvatu smíchu u stolu a uvědomil jsem si, že mi to vlastně vůbec nechybělo. Nepřekvapilo mě to. Vždycky jsem býval spíš introvertem, ale během karantén jsem se zřejmě uzavřel ještě víc. Do klubů jsem předtím nechodil vůbec, teď mi lidé vadili všude.
Ze všeho toho hluku, problikávajících světel a umělého dýmu kolem mě začínala bolet hlava. Nemohl jsem odejít, můj nejlepí přítel slavil narozeniny. To je velký milník, takových dvacet jedna let. Odebral jsem se pro další drink, ale Flynn mě předběhl a objednal mi. Musel hned využít toho, že už mu nadále nemusí objednávat jeho ji dříve dospělý kamarád Bryan.
Opřel jsem se zády o bar. Měl jsem díky tomu lepší rozhled. Poněkolikáté jsem se zadíval na jednu z dívek u stolu, který byl nejblíž dveřím. Znovu uhnula pohledem, jakmile se naše oči setkaly. Byl jsem si ale jistý, že pokadé sledovala Flynna. Naklonil jsem se proto k němu. "Tamta slečna po tobě u nějakou dobu kouká."
"Nekecej, která?" Kývnul jsem k ní hlavou, zatímco jsem si upíjel z Bloody Mary, kterou mi Flynn vnutil, že prý ji musím zkusit. Páni, to mi teda vůbec nechutnalo. Vrátím se příští kolo k Piña coladě. Když jsem se tak křenil nad podivnou směsicí chutí koktejlu, musel jsem být k smíchu, slečna se ale podle očekávání opravdu koukala na mého společníka. Ušklíbl se, vydal se směrem k ní a já zůstal na baru. Riskoval jsem, že opilý Flynn ve svém stavu něco zvorá, ale věděl jsem, že střízlivý Flynn by se půl hodiny zdráhal ji oslovit. Jestli je dívka stejně opilá, možná to nebude ani jedné straně připadat trapné a co víc, třeba mu to s ní vyjde. Ať u to bude cokoliv. Alespoň to zkusit mi připadalo lepší, než neustále nějakou nahánět na seznamkách.
Slečnu Mary jsem tam nakonec nechal nedopitou. I tak jsem šel během chvíle zvracet na záchod. Měl jsem pocit, že jsem pomocí té nepříjemnosti trochu vystřízlivěl, minimálně mi bylo o něco líp. Usoudil jsem, že už se obejdu bez dalších panáků a opravdu zůstanu na lehké Piña coladě, aby měla narozeninová parta k dispozici někoho při smyslech, kdo se pokusí je ohlídat a v případě potíží se o ně postará. Ze zkušeností jsem věděl, že je vždy dobré někoho takového s sebou mít.
A vyplatilo se. Kdy jsem šel o dvě hodiny později na čerstvý vzduch, který mi trávila věrná společnice cigareta, a potom se vracel zpátky do nekuřáckého baru, nová holka dala Flynnovi kopačky. Rozhodl se, že už bychom se měli dát na odchod. Podnik zavíral až ráno, ale všichni už jsme měli dost. Jít spát znělo líp, než oslavu zbytečně přetáhnout, ještě by se mohlo něco stát. Sesbírali jsme tedy všech šest ostatních hostů Flynnovy oslavy - nakonec jsme opustili náš rezervovaný stůl a rozptýlili se po baru, dva z nich jsem musel pěknou chvíli hledat - a vypadli jsme. Jenže venku si William vzpomněl, že do baru přijel na kole a nemůže ho za žádnou cenu opustit.
Nechápal jsem, z jakého důvodu mu přišlo jezdit na oslavu s alkoholem na jízdním kole jako dobrý nápad, ale bylo mi jasné, že má pravdu. Kdyby tam kolo přes noc nechal, už by ho ráno neviděl. Další problém byl, že Will u sotva zvládal chodit po svých. S nikým z nás to nebylo moc slavné, ale všichni viděli, že já jsem na tom byl, co se koordinace pohybů týkalo, zdaleka nejlíp. Zhostil jsem se tedy té role bez dalších komentářů, ale v hlavě jsem Williama proklínal.
Bar byl dole v centru města, všichni jsme bydleli v domech a bytech směrem do kopce. Tlačil jsem kolo blok za blokem a u toho jsem musel dávat pozor na tu bandu opic. Byli aspoň tak hodní, že se snažili nebýt nijak zvlášť hluční. Dokázali pochopit, že poslední věc, kterou bychom potřebovali, byla přitáhnout pozornost nějakého nočního pochůzkáře, dostat pokutu za rušení nočního klidu a kdyby došlo k hádce, dost možná ještě skončit na záchytné stanici.
Dva kluky, Bena a Robbieho, jsem před dnešním večerem ještě neznal. Flynn nám ale všem poslal mapu města, do které vyznačil, kde a kdo z nás bydlí. Byl to velmi strategický tah, kdyby se někdo opil tak moc, že by třeba usnul a my ho museli domů dopravit. Tak horké to být nemělo a já upřímně doufal, že se to nestane, ale vždycky je dobré vědět, co kdyby. Nevím, kde všude své přátele Flynn sesbíral, ale sešlo se to tak, že jen dva kluci bydleli na kolejích při univerzitě, na kterou jsme chodili.
Bylo krátce po třetí hodině ráno. Obešli jsme už koleje a dva řadové domky, ve kterých jsme dohromady nechali čtyři naše členy. Zbyla nás už jen polovina a zdálo se, že všechno přece jen proběhne v klidu.
V tu chvíli ale napadlo Bena dělat naschvály. "Hej, kluci, běžíme!" zakřičel s tím, že už mu slyšitelně dělalo problém správně ovládat jazyk a podíval se na mě. Poslechli ho a každý z nich se vydal na jinou stranu. Nebyla to úplně rušná ulice, ale věděl jsem, že hned o blok dál vede hlavní třída. Zrovna tím směrem se musel rozběhnout Flynn, který byl shodou náhod jediným člověkem, na kterém mi teď záleželo a za kterého jsem se cítil zodpovědný. Opravdu jsem nechtěl, aby se mu něco stalo, ještě navíc na oslavě jeho vlastních narozenin.
Na kole jsem jezdil rád a poměrně často, ale ten večer jsem do pedálů lapal jen obtížně. Vlivem alkoholu v krvi jsem měl neuvěřitelně těžké nohy. Připadalo mi, že jsem pomalý tak, že do rána nikam nedojedu. Tím spíš, že nedoženu Flynna, ze kterého najednou jako by se stal spičkový sportovec. Proč se musel rozeběhnout zrovna do kopce? Sípal jsem, jak mi docházel dech. Napadlo mě zahodit kolo a běžet, ale obával jsem se, že rychlejší by to nebylo. Běh jsem navíc bytostně nesnášel.
"Stůj, Flynne!" Ale Flynn nereagoval a zmizel mi za horizontem. Kopec se konečně přehoupl do roviny, jak jsem dorazil na hlavní třídu, a za okamik u jsem jel z kopce. Flynna jsem viděl pár desítek metrů před sebou, měl výdrž, ale věděl jsem, že teď už ho na bicyklu doženu během chvíle, i bez lapání. I tak jsem byl ale pořád nervózní.
"Flynne!" Tentokrát se na mě otočil a začal se hlasitě smát. Zastavil se, zlomil se v pase a chytil se za kolena, nemohl popadnout dech. Koukal jsem na něj, zrychloval jsem v jízdě po chodníku dolů - a na nic jiného nedával pozor.
Mihl se přede mnou stín. Víc jsem nestihl zaregistrovat. Kolem jsem do něčeho narazil, až se téměř zastavilo, ale moje tělo se samozřejmě zastavit nestihlo. Letěl jsem přes řídítka a bolestivě dopadl...na někoho.