Walking the Wire

Kapitola 1.

We're born with millions
(Rodíme se s miliony)
Of little lights shining in the dark
(malých světýlek svítících ve tmě)
...

Veliká těžká křídla zvířila prach a majestátní tvor se vznesl vysoko ke hvězdám, fialová záře jako by je halila stejně, jako ono zvíře, a malé městečko v jednom z opuštěných koutů severní Ameriky na moment zakryl obrovský stín. Temné šupiny přitom nepřestávaly odrážet miliardy momentů, hvězdy jako by pro ně byly těmi nejlepšími kulisami a hluboko v temně fialovém moři se děsivou ozvěnou stále a znova odrážela ta věta. Slova. Hlásky. Tóny.

Dítě. Malé dítě. Kolik mu je? Nepoznává ho, nikdo ho nepoznává, ani to fialové moře netuší, o koho může jít. Barvy, spousta barev a všechny stejné. Oči jsou bránou do duše. Mají všichni lidé stejné duše?

Pláč. Všichni pláčou. Černá barva svádí k pláči a to dítě stejně nebrečí. Mělo by. Breč! Breč už, sakra! Ten hlas jako by se ozýval odněkud z dálky, snad zpod té hlíny, která zasypává vzpomínky i emoce. Tolik emocí, všechny skončily pod zemí. Mrtvé. Všechno je mrtvé. Nitra jsou mrtvá. Duše jsou stejné. Zelené, modré, hnědé, totožné. Fialové moře to všechno utopí. Všechny černé duše.

A pak tvor zmizel a nad městem se znovu objevil zářivý měsíc.

Toho večera bylo v malé hospůdce jedné staré dámy rušno. Kdyby tak všechny přítomné neznal, možná by to bylo lepší – mohl zahlédnout celou svou i Ollieho rodinu, jejich přátele, blonďáka samotného, všichni poslouchali to vystoupení a on sám seděl, tiše, bez jediného slova poslouchal hlas tmavovlasého zpěváka a hlavou se mu honily miliony myšlenek. Jaké by to bylo utéct do tmy, zahalit se jí a vnímat ticho a porozumění, které prázdno nabízelo? Místnost byla stísněná, veselí narušovalo smutný hlas. Dvojice na podiu byla dokonale sehraná a z obou na pohled chudých a zničených mladíků sálal smutek. Zažili něco krutého. Netušil, co. Ani nechtěl. Nezáleželo na tom.

Tiše vstal, tak, jak to měl ve zvyku, a zamířil za rozesmátým blonďáčkem jen pár stolů od něj. To kvůli němu tu byl. Ollie však musel tušit...

„Ještě ne, ještě nemůžeme jít!" vyhrkl blonďák hned, jak viděl zvláštní lesk v Erikových očích. Takřka automaticky k němu natáhl dlaň a pohladil bruneta po bledé líci, čisté, bez jediné pihy nebo znamínka.

„Ty jsi šíleně krásný," vydechl. Na to jeho přítel nedokázal odpovědět.

Erik měl v sobě něco zvláštního, co nešlo pojmenovat. Snad to bylo jemnými tvářemi bez jediné chyby. Snad vlnitými vlasy, které mu sahaly kousek pod uši a dál pak byly sestříhané až k jeho zátylku. Nahoře na hlavě je měl dlouhé, rozdělené pěšinkou a vlny tak mohly vyniknout. To, co však skutečně poutalo pozornost právě na Erika byly jeho oči – jakýsi zvláštní lesk v nich, který jako by znemožňoval, aby byl brunet pouhým obyčejným smrtelníkem. Měl v nich inteligentci zkombinovanou s něčím zvláštním, snad až děsivým. Odtažitým, bázlivým a přitom jaksi... nezúčastněným. Byly plné emocí a přesto prázdné, byly tiché a přesto to byly právě oči, co za nemluvného Erika mluvilo. Byly divné. A přesto fascinující.

Chlapec nebyl ani vysoký, ani nízký, ani tlustý ani hubený a nebýt těch očí, snad by působil naprosto obyčejně. Vlastně byl naprosto obyčejný, byl běžný středoškolák jen pár měsíců za hranicí osmnácti let, bez zajímavých cílů, snů nebo zkušeností. A stejně na něm bylo něco, co tenhle dojem vyvracelo.

Brunet nepatrně naklonil hlavu na stranu, když viděl, že se k němu jeho přítel sklání a nechal jej políbit Erikovy rudé rty. Pak se naň znovu tiše podíval, stál tam, beze slova. Čekal.