Walking the Wire

Kapitola 6.

Got lost in better days
(Ztracení v lepších dnech)
We're throwing paper planes from castles in the sky
(Z nebeských zámků házíme papírová letadla)
Just you and I, pretending we're okay
(Jen ty a já. A předstíráme, že jsme v pořádku)
Just dancing through the flames, this house is burning down
(Tancujeme v plamenech tohohle hořícího domu)

Enough, far too much we can't make up
(Je toho moc, příliš mnoho abychom to mohli napravit)
Done daydreaming, let's wake up out of us
(Ukončeme snění, probuďme se z „nás")
Down falls, steady building these high walls
(Všechno padá, pevné stavby, tyhle vysoké zdi)
Front row watching the sky fall down on us
(Z první řady sleduji, jak na nás padá nebe)

You and I, we've got chains keeping us right where we are
(Ty a já, máme na sobě řetězy a ty nás drží kde jsme)
Like running underwater, we'll never get too far
(Je to jako běh pod vodou, nikdy se nedostaneme moc daleko)
And whenever we're trying to find the love that we longs
(A kdykoli se snažíme najít tu lásku)
It's like running underwater, like punching in the dark
(Je to jako běhat pod vodou, jako boxovat ve tmě)
...

Když nad rozlehlou plochou severní Ameriky svítila obloha miliony hvězd a bájný tvor se přeci jen rozhodl ponořit se do fialového moře a uložit se k odpočinku, bylo to, jako by si celý svět oddychl. Byl to klid, co proudilo vodou, ozvěna zmizela a všechno se na moment zdálo tak prázdné a bez smyslu, až to vlastně bolelo.

Klid. Mír. Porozumění je vždy počátkem nedorozumění, klidná hladina předchází té rozbouřené a stejně byl ten moment něčím zvláštní a úžasný, ten klid už se nikdy neměl vrátit, věděl to. Ale vrátil se. S tvorem přicházela jistota, smrt v něm dělala život živějším a všechno se točilo tak, jak mělo. Byl to on, kdo bouřil moře a ničil jiskry za oponou zářivé fialové kazící ty totožné duše, a stejně. Byl tam, kde měl být. Vždy.

Když se tvor vydal ke spánku a na moment tak zanechal zemi bez dozoru, teskný smích se změnil v krásnou samotu a ta skutečně zabíjela, ne jako smrt v tvorovi. Vraždila duše, vraždila emoce. Ničila, co nikdy nemělo být vystaveno nebezpečí. Život bez smrti v dlaních neměl žádný smysl.

Bylo teprve brzké ráno, když se Ollie s omluvou vytratil z chaloupky. Míval ve zvyku vydávat se na dlouhé ranní procházky, aby si krapet pročistil hlavu, zejména, když mu v ní cosi dělalo nepořádek a Erikovi to nevadilo – nezáleželo na tom. Ještě předtím si však blonďáček vtiskl svého přítele do náručí a dlouze a procítěně jej políbil.

„Včera to bylo krásný. Měj se, lásko," políbil Erika opět, pohladil chlapce po bledé líci a otočil se k odchodu. A tak si brunet z toho, co našel v malé ledničce udělal snídani a opět se posadil k oknu, za nímž už těžké kapky dávno přestaly s tichou hrou a jen pozoroval kopce a stromy, mezi něž byli s Olliem odvezeni.

Bylo už pár dlouhých desítek minut po obědě a blonďák se stále nevracel. To nebylo nijak divné, vzhledem k tomu, jak vzdálený byl malý domek veškeré civilizaci a pokud se tedy rozhodl najít nejbližší společnost – a že v té se extrovertní Ollie uklidňoval nejlépe – mohlo mu to trvat klidně až do večera. Kudrnatému chlapci na tom nezáleželo, ostatně, mrtvolné ticho bylo zvláštně živou záležitostí.

V hlavě se mu vybavil tanečník, kterého pozoroval minulý den a on se bezmyšlenkovitě zahleděl na hrad daleko za kopci. Nepřemýšlel moc nad tím, jak se bude Lewis tvářit, nebo jak bude Ollie vyvádět – nemíval to ve zvyku. Oblékl si lehčí mikinu, aby mu přece jen nebyla zima, a vyšel z domku, prodíraje se hustým křovím stejnou cestou, jakou zvolil předešlý den.