Walking the Wire

Kapitola 19.

Don't you cry for the lost
(Tak neplač pro ztracené)
Smile for the living
(Směje se pro žijící)
Get what you need and give what you're given
(Získej, co potřebuješ, a daruj co ti bylo dáno)
Life's for the living so live it
(Život je pro žijící, tak jej žij)
Or you're better of dead
(Nebo jsi lepší mrtvý)
...

Když Erik poprvé spatřil svého draka, nosil ještě velké černé brýle nezakrývající jeho zvláštní mechové oči. Bylo to pár dní po nehodě, která jej navždy zbavila všech emocí, procházel se tichým nočním městečkem a vnímal ticho a mrtvý klid, který tma nabízela, opět se dostal mimo domy a jeho kroky jej vedly k lesu, v němž jeho přítel odpočíval. Jenže tam nedošel. Kdesi před ním se mihlo cosi velkého, nebyl překvapený ani neměl strach. Po tom, co viděl, už jej nikdy nemohl mít. Jen to bylo zvláštní.

Znovu se to objevilo, přízrak se však zastavil, stál jen pár metrů od něj, zády k Erikovi, a on mohl spatřit obrovské tělo pokryté šupinami, cosi na nich ale bylo jiné, než by očekával. Zdály se mu prázdné, cosi na nich chybělo. A v ten moment se tvor otočil a jejich oči se střetly, ano, už tehdy věděl, jak podobné byly těm, které kdysi vlastnil jeho přítel. Byly to dlouhé minuty, kdy na sebe Erik s tvorem hleděli a kudrnatý si byl jist, co před ním stojí, tentokrát to ale bylo jiné, než kdykoli si draka sám představoval. Teď jej skutečně viděl...

Popošel blíž, ruku natahuje před sebe. Jakási zvláštní síla jako by mu bránila dotknout se mohutné hlavy, přestože oči draka jasně říkaly, že by mu ten kontakt nevadil, hleděl na něj mrtvě a přitom jistě a tak Erik udělal poslední krok a položil dlaň na velikou, šupinami pokrytou kůži. A tělo draka se v ten moment nepatrně rozzářilo, vypadal jako noční obloha pokrytá miliardami hvězd a jeho šupiny se začaly měnit, jako by v každé z nich, když se na ni zaměřil, viděl jiný okamžik svého vlastního života. A pak to všechno zase mizelo, přestože drak zůstával. Od toho dne už navždy.

Když nyní seděl na posteli a pozoroval jeho mohutné tělo prolétající kdesi za oknem, uvědomil si, že jej drak skutečně nikdy neopustil. Toho dne, kdy jej na sebe navázal jako by do něj vložil poslední část jeho samého, která ještě zbývala v něm, jeho život byl jeho drak a snad proto museli být neustále u sebe. Věděl, že by bez svého draka zemřel.

Jenže když si vybavil jeho oči, vzpomněl si taky, jak vyčítavě naň hleděl. Nemohl chtít odletět, bylo to nelogické. Chtěl být s Erikem. Byli k sobě přivázaní. Tam, pod temnou oblohou vždy ožívaly bytosti jemu podobné a s úsvitem pak mizely, jen on zůstával a to snad proto, že v sobě nosil část Erika, tohle bylo... zvláštní...

Stejně, jako byl zvláštní Lewis. On byl jeho tanečníkem, tím jediným, kdo pochopil jeho poničenou duši, rozuměl skřítům pod noční oblohou a chápal Erikovu tichou stránku. Učil jej tančit, být s ním bylo daleko méně nepodstatné, než celý Erikův život. Proč? Jediné, na čem záleželo, byla smrt a drak, do nějž se brunet vložil.

Jenže toho on ztratil.

To poznání bylo zvláštní, v ten moment si ale skutečně uvědomil, že o svého draka vlastně přišel. Snad mu to dával najevo všemi těmi vzpomínkami, snad vyčítavými pohledy a snad svou nepřítomností, přestože s ním ale fyzicky zůstával, dávno byl kdesi v horách stejně, jako byl Erik uvnitř mrtvý, přestože jeho fyzická stránka dál chodila po světě. Přešel k parapetu, o nějž se opřel a zadíval se na hvězdnou noc, jediné, co se mu však vybavilo byly vzpomínky na první procítěnou pusu, kterou kdy dostal, a hned po nich si vzpomněl na zcela jinou hvězdnou noc – na podnik Ollieho tety, v němž seděl, když za oknem létal drak a svítily hvězdy, na chraplavý hlas a na smutkem naplněné oči. Ne na to, jak zatoužil zase cítit. Ten hlas jej tehdy nutil tančit. Jenže když šel za Olliem a o tanec jej žádal, vlastně tím vůbec nemyslel přesunout se mezi kupu lidí na parketě.