Walking the Wire

Kapitola 17.

Running in circles
(Běháme v kruzích)
Chasing our tails
(Honíme se za vlastními ocasy)
Coming back as we are
(A končíme tak, jak jsme začali)

Nobody said it was easy
(Nikdo nikdy neřekl „bylo to jednoduché")
Oh, it's such a shame for us to part
(Je to škoda, že už se neuvidíme)
Nobody said it was easy
(Nikdo neřekl „bylo to jednoduché")
No one ever said it would be so hard
(Ale taky nikdo neřekl, že to bude tak těžké...)
...

Přeplněnou třídou se ozýval smích, zatímco se tiché introvertní dítě beze slov dívalo z okna. Kdyby měl tehdy Erik draka, snad by bylo všechno jinak, toho tvora si ale i přes to představoval létat kdesi nad loukami a přemýšlel, co vše se může stát, krajina zmítající se pod občasnými poryvy větru dělala jeho představám dokonalé kulisy a on pojednou zase vypustil nepříjemné spolužáky a ještě nepříjemnější konverzace.

Bolelo to, bolelo jej, že se mu smějí. Jeho představy nebyly směšné. Byla to úzkost, co jej nutilo choulit se do klubíčka, byl to strach, bolest a nepochopení. Byla to touha ode všeho utéct a zabořit tvář do srsti jediného tvora, který při něm skutečně stál. Vlastně byla škoda, že si na všechny ty emoce po všech těch letech drtivé chladné smrti nepamatoval.

Několik prvních dní po jeho návratu domů seděl Erik ve svém pokoji, beze slov se díval z okna a přemýšlel, stejně, jako když byl ještě dítě. Když mu matka přinesla jídlo, snědl jej, jinak ale zůstával na posteli, zády opřený o zeď za sebou a pozoroval dvě hrdličky pravidelně se usazující na parapetu jeho pokoje. Daleko za nimi se chvílemi mihl jeho drak, majestátní tělo zvířete se ale vždy velmi rychle ztratilo a brunet mohl jen čekat...

Dříve za ním drak chodil daleko častěji, kdykoli byl Erik v pokoji, sedával tam, kde nyní mohl zahlédnout hrdličky, ve své maličké podobě a hleděl na něj velikýma očima, tolik známýma. Připomínaly mu psí. Nyní se ale neukazoval, snad odlétal za Lewisem, jehož vždy pozoroval stejně fascinovaně, jako Erik sám. Bylo to zvláštní.

Konečně vstal, přecházeje k onomu oknu, o jehož rám se opřel a tiše se zadíval do dálky. Vybavoval si takřka každý moment, v němž takto stál před spoustou a spoustou let, byl tehdy ještě na základní škole, snad ještě na prvním stupni. Nemluvil, ačkoli se vyjadřoval daleko častěji, než nyní, a ostatní děti s ním proto moc kontaktu neudržovaly. Byl divný, neustále zahloubaný, působil děsivě a nejednou mu to bylo řečeno, leč jej to tehdy mrzelo. Ten pocit samotný si bohužel neuchoval.

Vybavoval si ten smích, tak veselý a přesto bolestný. Kde je smích, musí být i důvod, z nějž smích pochází, bolest, kterou to někomu způsobí. Jeden je šťastný, druhý trpí. Vždycky to tak je. Protože aby někdo vyhrál a dostal se na vrchol všeho, musí se jiný propadnout hluboko do drtivé propasti.

Jenže i přes to všechno, ty roky zažil snad nejvíc štěstí, radosti a snad i lásky, každé zmizení z pekla a návrat k těm hlubokým očím sdílejícím jeho smutek byl nepopsatelně nádherný a Erik si tehdy konečně připadal, jako že je tam, kde má být. Bohužel, nic netrvalo věčně. Nikdy.

„Zabilas ho," vydechl tehdy, tiše, bez emocí. Období křiku a slz už měl dávno za sebou. Teď už nic necítil.

„Zabilas ho!"

Ze vzpomínek jej vytrhlo neznatelné poklepání, když malý tvoreček konečně dosedl na parapet Erikova pokoje a upřel na něj hluboké, mystické oči. Několikrát se otočil kolem dokola, zamával křídly a znovu se vznesl do vzduchu, maličkou hlavičkou naznačuje, aby šel Erik za ním, vzal proto klíče a beze slov nebo vysvětlení, které by si jeho matka pravděpodobně přála, po všech těch dnech konečně opustil dům.

Když si jeho drak něco přál, nebylo třeba nad tím přemýšlet, vždy to tak bylo.

Nechal se vést, konečně zase velikým tělem pokrytým šupinami, s nichž velká část odrážela vzpomínky kolující v nekonečném moři. Ano, viděl sebe, ačkoli si tím nebyl moc jist. Vypadal úplně jinak. Připomínal si zpěváka, který jej svým smutkem podbarveným hlasem nutil přát si znovu cítit.

Aniž by to zaregistroval, dovedl jej drak až za město a tam pak k lesíku, v němž se mezi stromy nacházel malý hrobeček zdobený lesními květy. Uvědomil si, jak dlouho už zde nebyl. Neparně naklonil hlavu na stranu, když si pár metrů za ním velký tvor odfrkl, což dělal vždy, když si lehal, a on se znovu zadíval do jeho očí, ano, zase to viděl – dozajista byly stejné, jako oči jeho dávného čtyřnohého přítele. Byli i psi obdarováni tou děsivě prázdnou smrtí, která koukala z očí? Také jí rozuměli? Jeho přítel jej tehdy vždy pochopil, vždy věděl kdy uvnitř umíral a snad věděl i, jak se cítil. Snad mu tím smutným pohledem vyčítal, že rozpadání své duše kousek po kousku nezabránil. Jenže to byla právě jeho ztráta, co zasadilo poslední úder.

Prázdně se na náhrobek zadíval, snaže se si celou situaci vybavit. Byl to stejný den, jako všechny ostatní, seděl doma a schovával se před světem, představuje si, jaký by mohl být, kdyby všechno bylo jinak. Byla u nich tehdy jeho sestřenice, o několik let mladší, snažila se získat si Erikovu pozornost a neustále za ním chodila, on o to ovšem dvakrát nestál. Nechtěl mluvit s nikým, chtěl klid. Ticho. Prázdno. Chtěl se zbavit všech emocí, snil o tom dnem i nocí. Všechno jej bolelo.

Křik, ano, ten se najednou rozléhal bytem, když mu dívka vyčítala všechen nezájem, tvrdila, že jí zkazil prázdniny, nepamatoval se, co přesně jí upřel a neupřel, neřešil to a to ji štvalo o to víc. Erikova teta svou dceru vskutku rozmazlovala a ona nebyla na přístup tichého chlapce zvyklá. Jenže on na její byl, byl zvyklý na smích a občas i na pár hrubých slov, v momentě, kdy mu přiletěla facka se ale zapotácel se a jediné, co si nyní vybavoval, bylo zvíře snažící se jej ochránit, když se před něj postavilo a štěkotem se dívku snažilo zahnat. Držel jej tehdy u sebe, snažil se ho uklidnit. Byli pro sebe podstatní navzájem, znamenali pro sebe všechno.

Věděla to. A možná proto byl dokonalý zpětný úder Erika o zvíře připravit.

Břečela tehdy, hodně, a tvrdila, že ji pes pokousal, snad tomu napomohla naštvaná a vyděšená teta, kterou Erik od té doby neviděl, a snad reakce psa, které skutečně bývaly ochranářské víc, než by být mohly. Nikomu neublížil. A stejně nakonec skončil před veterinářem, v očích tu tichou smrt měnící se v krvavou, bolestnou a stálou.

Zabila ho. Bolelo to a Erik měl chuť křičet a brečet, schoulit se do klubíčka a nikdy už nevstát, stejně tam ale beze slov koukal před sebe, snad ani ne na smutný tichý náhrobek mezi stromy a nedokázal uronit jedinou slzu, projevit jedinou emoci. Protože už neexistovalo nic, pro co by mělo smysl ty emoce ukazovat, přestože je cítil, i když nechtěl. Chtěl se stát kostkou ledu.

Zabila ho. Tím jediným dnem přišel Erik o to jediné, co jej uvnitř ještě drželo při životě.