Walking the Wire

Kapitola 13.

Chvíle plné smíchu byly pro Erika neskutečně tesknou záležitostí, protože všechen ten smích, který se kolem ozýval, vždy musel nést své oběti. Jeden se smál, druhý trpěl. Ona se tehdy smála, když jeho jediný přítel odcházel. Když se smutné oči psa zasekly v těch Erikových a on věděl, že ten pohled už bude předurčen navždy se mu vracet, znovu a znovu, v nekonečných ozvěnách.

Zabila ho. Navždy jej připravila o jediného přítele, který mu skutečně zbýval. Stálo jí to za to?

Auto na hrbolaté cestě nepatrně drncalo a Erik si na kolenou držel sbalený batůžek, pozoruje tajemného mystického tvora letícího nad pustinami. Vždy jej doprovázel, ať se dělo cokoli, a jeho fialové šupiny se leskly pod paprsky slunce, oči protkané zářivou smrtí se upínaly na cestu a hrozivá slabost draka jako by z něj přímo vyzařovala. Byl Erikovi v lecčems podobný.

Blížili se k civilizaci, oba to cítili. Bylo to ve vzduchu, v atmosféře, a i onen drak se nepatrně zmenšil, což dělával vždy, když bylo potřeba dostat se do těsných uliček mezi domky. A Lewis beze slov sjel z cesty, zastavuje na jednom z odpočívadel a prázdně se zadíval kamsi před sebe. Bylo poznat, jak velký odpor v něm koluje, hrad a lesy pro něj byly bezpečným místem. Na sobě měli oba veskrze slavnostní oblečení – džíny a košile, byli upravení, a stejně Erik věděl, že místní budou mít co vytknout. Když si lidé přáli někoho si dobírat, vždy si k tomu našli cestu.

„Budem tam jenom na chvíli. Nebudeme nijak vyčnívat, postavíme se dozadu do rohu a po pár minutách odejdeme na hotel," pokusil se srovnat si myšlenky, než nasadil svůj typický vražedný výraz.

„Tak hurá na popravu," povzdechl si, zajížděje do ulic, které evidentně znal daleko lépe, než si sám přál. Domy se objevovaly a zase mizely, projeli menším náměstím i kolem vlakového nádraží – to byl znak, že šlo o větší město, než v jakém žil Erik sám. Nakonec Lewis zastavil na menším parkovišti, v té době už ale plném aut, a vystoupil, v závěsu s Erikem. K uším jim doléhala poměrně hlasitá hudba, na louce nedaleko od nich byl postaven velký stan, pod nímž se patrně nacházel parket, bar, několik stolků se židlemi a lidé, nyní se nadšeně otáčející jejich směrem. Netrvalo dlouho a oni stáli kolem nich, vyzvídající, co jen mohli.

Snad to bylo schválně, snad na tom nezáleželo, brunet se v ten moment ale zadíval kamsi za sebe, na draka poletujícího vysoko mezi hvězdami, a lidi kolem zcela vypustil. Stejně jim nepotřeboval odpovídat. Nezáleželo na ničem, na jeho jméně, věku, důvodu přítomnosti. To skutečně podstatné totiž létalo vysoko nad jejich hlavami, zabíjelo emoce a ničilo dlouhý teskný smích.

„On je němej," přerušil Lewis příval otázek jedné zrzky, jejíž pozornost nyní směřovala na Erika, a ona šokovaně vykulila oči.

„Ježíši! Tos nemohl říct? Neptala bych se! Ale hluchej není, ne?" zkusila s pozdviženým obočím. Už deset minut chodila za Lewisem ve snaze upravit mu vlasy, límeček od košile, knoflíky a vlastně všechno, neustále se jej nepatrně dotýkala a jeho to očividně štvalo.

„Ne. Ale nevnímal tě. Ostatně já taky ne," utrousil, za což si vysloužil nevybíravý pohlavek a dívka se beze slov uraženě odebrala pryč. Když se ale později ukázal kluk, asi tak Lewisova věku, který mu, zdálo se, minimálně nevadil, i on trochu roztál, a dokonce se nechal vtáhnout do konverzace. Netrvalo dlouho a brunet osaměl, otočil se proto směrem od parketu a posadil se do trávy, zakláněje hlavu k zářivé obloze vysoko nad ním. Listí nedaleko něj chvíli na to zašustilo, když se i Lewis posadil vedle něj. Byly to dlouhé minuty, které tam pak spolu seděli, nevyčnívali, nezapojovali se do zábavy, a vlastně to bylo příjemné. Lewisova společnost byla vlastně příjemná.