Walking the Wire

Kapitola 9.

All his life he's been told
(Celý jeho život mu říkali)
He'll be nothing when he's old
(Že z něj nikdy nic nebude)
All the kicks and all the blows
(Všechny ty kopance a rány)
He won't ever let it show
(Nikdy je nedá najevo)

'Cause he's stronger than you know
(Protože je silnější, než si myslíš)
A heart of steel starts to grow
(To srdce z ocele začalo růst...)
...

Možná je to jen pocit skrývající se kdesi hluboko v zemi, pocit, na který každý živý tvor už dávno zapomněl, v každé dimenzi však musela existovat doba, kdy věci, co nyní považujeme za samozřejmé, neexistovaly. Snad bylo fialové moře jen zemí bez vody, snad roklinu, v níž ozvěna trápí mladá srdce zasypaly kameny a snad ten bájný tvor neexistoval.

Úsměv, tak veselý a nesmazatelný, zdobící rudé rtíky. Ten úsměv už dnes nikdo nezdá. Smích, který neřeže. Ne viditelně. Veselí. Kdo může trpět? Smích vždy znamená utrpení, občas se to ale neukáže hned. Jiskry v očích – padají v nich hvězdy? Tak fascinující a nyní konečně ne tak osamocené. Jsou tak blízko.

Směje se, je tak šťastné. Děti jsou zvláštní, vždycky byly. Hraje si tam, kde později fialová voda zaplaví pevninu. Běhá mezi stromy. Baví ho to? Asi. Nikdy nechce přestat. Jenže jednou všechno skončí. Objeví se voda. Kameny zmizí. Zrodí se smrt.

Anebo je to všechno jen legenda.

Dalšího rána byly Erikovy nohy v pořádku, stejně jako vyrážka, která se jako vždy začala pomalu vytrácet. Lewis z mladíka sundal všechny obvazy, do nichž byl zabalený, a s přimhouřenýma očima zkontroloval, zda se může hýbat. Vypadal spokojeně – snad byl rád, že se opět vrátí samota, kterou si chtěl udržet, Erik na něm ale viděl, že i v jeho přítomnosti byl uvolněnější, než obvykle. Jakoby mu v tichu a samotě mladík přestal vadit. Možná to bylo tím, že Erik sám byl ticho a samota, když lidé chtěli, mohli dělat, jako by neexistoval a jemu to nevadilo. Bylo mu to jedno.

Než společně předešlý den usnuli, už si nepovídali. Bylo to ale ticho, o němž Erik věděl, že běžným lidem nevadí, a na úplně jinou stranu taky věděl, že Lewis měl k úplně běžným lidem hodně daleko a důkazem byl už způsob života, který vedl. Probudili se až o spoustu hodin později, opět vedle sebe, což nebylo tak divné. Víc postelí v místnosti nebylo.

Přesunul se k oknu, z nějž se předešlý den koukal a zadíval se na nádvoří.

„Dojdeš dom?" zeptal se bez obalu Lewis, brunet však mlčel. Místo, kde měl nyní Lewis provaz, dřív muselo být zastavěné, hrad byl malý a nevěřil, že by se bydlelo jen v malých věžičkách. Kdesi za ním se ozval povzdech a starší se přesunul k mladšímu, dívaje se jeho směrem.

„Přemýšlíš nad skřítky?" nebyl to nijak posměšný dotaz, nebyl myšlen zle. Taky však neočekával odpověď.

„Tenhle hrad si kdysi nechal postavit jeden Evropan, co sem přijel kolonizovat. Nepatří sem, stejně jako spousta dalších věcí. A stejně, ten člověk tu viděl skvělý a hlavně levný místo, na který by se mohl vracet. Možná si chtěl připadat jako král a možná byl prostě blbej, těžko říct... Je to tu relativně nový, i když to na to nevypadá. Vnitřek hradu byl dřevěnej, vypukl tu ale požár a všechno to lehlo popelem – až na věže a hradby z kamene. Ty mosty jsou starý jen pár desítek let. Není to ani původní dřevo.

Každopádně už sem nikdo nejezdí, hrozně dlouho. Hrad zůstal v rodině, jim je ale celkem jedno, co tu bude a nebude. Bydlej v Evropě a odmítaj se památky kdesi v prdeli vzdát.