Walking the Wire

Kapitola 5.

Well I would swim but the river is so wide and i'm,
(A plaval bych, ale řeka je moc široká)
Scared I won't make it to the other side and well,
(A já se bojím, že bych na druhý konec prostě nedoplaval)
God knows I've failed but he knows that I've tried.
(A bůh ví, kolikrát jsem se snažil, a kolikrát selhal)
I long for something that's safe and warm,
(A chtěl jsem něco bezpečného, teplo)
But all I have is all that is gone
(Ale vše, co jsem měl, je pryč)
...

Když se děsivý tvor vznesl vysoko nad zemi, leskly se temně černé drápy v letním slunci. Byla to síla, co z něj vyzařovalo, když se rozbouřené moře dívalo na jeho bezbrannost a byla to odvaha, co šlo cítit, když se ve fialových ozvěnách stále a znova přehrával strach a slabost. Kapky krve kalily vodu, mísily se se slzami a on tomu přihlížel z povzdálí, tak čistý a pošpiněný.

„Udělej to!" ozývali se ze všech stran. Kdo vlastně? Příšery, děsivé, tak temně odvážné. Udělej to, udělej a udělej, ozvěna ta slova nepřestávala odrážet, všechno už to navždy spadlo do temného moře a nikdy se nemohlo vrátit. Veliká temná kola v sobě otáčela drobné kapky rudé krve a odvážný srab zůstal v povzdálí. Udělej to! Co? Nic. Zůstaň stát. Dýchej. Žij. To už tě potrestá.

Zvíře bolestně zaklonilo hlavu a z hrdla mu vyšel táhlý skřek, jež prořízl temnotu zdobenou slunečními paprsky. A pak všechno ztichlo, zabalené v tom teskném smíchu, tvor zmizel a vzduch se opět stal dýchatelným pro všechny kolem, kdo do té doby podvědomě tajili dech, netuše, co ten tísnivý pocit způsobuje.

Byla už tma, když se v Erikově zorném poli konečně objevila malá chaloupka schovaná mezi stromy. Nespěchal, nemíval to ve zvyku. Tma jej halila a tísnivé černo mu dávalo možnost volně se nadechnout. Tělo měl lehké, věděl, že Lewise doma nepotká a že Ollie jej stejně nečekal, nad nimi ale nepřemýšlel. Neměl ve zvyku přemýšlet nad něčím, neměl ve zvyku pitvat se v emocích. Přišly mu zbytečné. Tma kolem jej ale jistým způsobem fascinovala, vysoko nad jeho hlavou zářily hvězdy a on se jimi nechával vézt, pomalu kráčeje k domku zářícímu z malých okének tak, že věděl, že Ollie ještě rozhodně nespal. Stromy vytvářely zvláštní stíny, kterých by se kdekdo bál a kdesi v dáli houkala sova.

We're born with millions
Of little lights shining in the dark.

Na moment zavřel oči, když se mu v hlavě vybavil chraplavý hlas podbarvený teskným zoufalstvím. Ta píseň byla snad právě díky tomu hlasu neskutečně procítěná, vybavoval si, kolik emocí tam dokázal rozpoznat. Jaké asi bylo vážně je cítit? Tříštilo se tomu klukovi srdce? Tak se o tom pocitu mluvilo. Tříštilo se srdce, bylo to, jako by jej někdo probodl, držel v dlani, zmáčkl... Nic z toho nebyla pravda. Všechno to bylo smyšlené a on si nedokázal představit cítit se, jako by mu kdosi mačkal srdce. Bylo přece schované v hrudním koši.

A stejně, ten kluk to cítil. Miloval, nepochybně. Ne, nemiloval. Měl rád. Ne, ani to. Všechno to byly hlouposti. Ten kluk byl zvláštní. Divný. I ten druhý. Ale ta píseň byla fascinující.

And they show us the way.

Blonďáček s kytarou byl ještě zvláštnější, než brunet. V očích se mu zrcadlilo to, co totožné duše rády nazývaly láskou a při dalších slovech tvářil se tak smutně, byli duo plné pocitů. Možná je to bolelo. A stejně. Mohlo to být... fascinující.

One lights up, every time you feel love in your heart
One dies when it moves away.

Láska... Lidé byli zvláštní. Divní. Bolaví. A stejně jistým způsobem zajímaví a totožní zároveň. Jenže Erik se za člověka považovat nemohl. Snad měl všechny orgány a v žilách mu proudila krev, bylo to ale skutečně to, co dělalo člověka člověkem?

Už když se dostatečně přiblížil k malému domku mezi stromy, věděl, že něco bude jinak. Výraz v jeho tváři se proto neměnil ani když vstupoval do dveří a jeho oči se na moment setkaly se zelenými, jeho přítel tam seděl na křesle a evidentně naň čekal, bruneta to však nepřekvapilo. Znal Ollieho slušnou řádku let, vlastně počítal i s touto variantou.

„Eriku! Myslel jsem, že jsi se ztratil, venku je, sakra, tma!" vyčetl mu, spěšně se zvedaje z křesla, pak se ale krapet uklidnil a chytil jej za ramena.

„Doprdele, já... Tohle jsem nechtěl, promiň, vím, že to, že jsi hned neřekl, že se mnou chceš, nebylo tím, že bys mě neměl rád, omlouvám se, je toho moc. Teta, rodina, celý tenhle debilní výlet mě sere a bratránek taky, ale na tobě jsem si to vylejvat neměl. Promiň mi," řekl, a v očích se mu smutně zalesklo. A brunet se po chvíli beze slov natáhl a jednou rukou jemně chytil jednu z Ollieho paží, stále spočívajících na jeho ramenou, načež se blonďák šťastně usmál a sklonil se ke svému příteli, aby jej mohl jemně políbit.

„Ještě si to tu užijeme, uvidíš. Ani on nám to nezkazí. Je to vůl, ale tohle nemůže. Budeme jenom spolu... Já tě miluju, Eriku," svěřil se tiše a zvedl jej do náruče, aby kudrnáče donesl do jejich společné postele a jemně položil do přikrývek. Byla to něha, s níž mu pak svlékal oblečení a hladil bledou pleť, sametově jemnou a hebkou. Erikovo tělo bylo hezky tvarované a až mysticky čisté, vyzařovala z něj energie, stejně, jako z jeho zvláštně bezemočních očí, které nikdy nemluvily spolu s jeho rty.

A Ollie nečekal, až mu brunet oplatí něžná slůvka, které mu už sám řekl nesčetněkrát. Ze začátku jejich vztahu mu to vadilo, bral si to osobně, postupem času ale zjistil, že Erik něčeho takového zkrátka nebyl schopen. Nesmál se, neplakal, nebál se a nedokázal vyjádřit lásku, Ollie nevěděl, zda ji cítí či ne, stále s ním ale zůstával a to stačilo. U Erika se člověk mohl spoléhat jen na jeho přítomnost, protože víc člověku poskytl jen zřídka. A teď tu byl.

Šel na něj pomalu, jako vždy, svlékal jej a líbal a Erik polibky i doteky oplácel, ostatně jako vždy. Nemluvil, činy mu však nedělaly problém, leč by Ollie bral krapet akčnější milence, u bruneta ale věděl, že po něm zkrátka nemůže chtít víc. Byl s ním, dotýkal se jej a věnoval mu pozornost, která jen zřídka dlela v reálném světě. To stačilo.

Byla už hluboká noc, když se pak dvě těla spojila v jedno a duše obou chlapců jako by se na moment prolnuly, a Ollie cítil, jak se všechen ztracený klid vrací. Nepotřeboval nic, jen jemného anděla pod sebou, který jej pozoroval tím svým zvláštním pohledem. Všechno se zdálo perfektní. A když se pak z těžkých mraků vysoko nad jejich hlavami začaly spouštět maličké kapičky, když se Ollie ponořil do sladkého spánku, v ten moment se brunet na posteli posadil, dívaje se, jak tekutá samota zdobí okenní tabulky. Byl to jeden z těch zvláštních dešťů s velikými kapkami a on je pozoroval, klid a tma byly neskutečně uspokojujícím duem.

A kdyby se naň soustředil víc než na déšť, snad by mezi mraky zahlédl toho zvláštního tvora, zdobeného smrtí, z jehož hrdla utíkal nejsmutnější smích.