Walking the Wire

Epilog

'Cause you're a sky, 'cause you're a sky full of stars
(Protože jsi obloha, protože jsi obloha plná hvězd)
I'm gonna give you my heart
(Proto ti dám své srdce)
'Cause you're a sky, 'cause you're a sky full of stars
(Protože jsi obloha, hvězdná obloha)
'Cause you light up the path
(Protože mi svítíš na cestu)

I don't care, go on and tear me apart
(Nezáleží mi na tom, pojď a roztrhej mne)
I don't care if you do,
(Nezáleželo by mi na tom, kdybys to udělal)
'Cause in a sky, 'cause in a sky full of stars
(Protože tam, na obloze plné hvězd)
I think I saw you
(Myslím, že jsem tě zahlédl)
...

Byla hluboká noc, jejíž temnotu narušovala jen světla dopadající na malé pódium. U drobných stolečků kolem sedělo pár známých i neznámých, a tam, na prknech u mikrofonu stál zvláštně ostříhaný brunet s temnýma očima připomínajícíma hořkou čokoládu, nakřáplým hlasem podbarveným smutkem a nadějí a láskou, která z něj tryskala, kdykoli se otočil na svého kytaristu – tím byl takřka stejně vysoký blonďák s nadějí ve tváři, upřímným úsměvem, kterým svého přítele povzbuzoval a mimo jiné i neznatelně napuchlými rty z polibků, které si mezi jednotlivými písněmi nepřestávali vyměňovat. Bylo to už tak dlouho, co spolu byli, a jak brunet kdysi řekl, nedokázal by hrát pro velké skupiny lidí, živit se hudbou a zapomenout na vše, co se stalo. Ale se svým blonďatým přítelem hrál rád, na necelém tuctu veskrze známých posluchačů už mu nezáleželo. Byli spolu, stáli tam a užívali si každý moment života, který jim koloval v žilách.

A kousek pod parketem se k sobě v trávě tiskla dvě objímající se těla, pohledy upřené na nebe, z nějž na ně jako hvězdy svítily oči bájného tvora, a Erik se na něj nepatrně usmíval. Také už to bylo dlouho, co žil se svým přítelem, co se s ním probouzel a usínal a to se na něm zkrátka podepsalo. Stále se nedokázal „zamilovat", projevovat emoce jako jiní a cítit jako jiní, ve chvílích, jako byla tato se však jeho rty vlnily v nepatrný úsměv čím dál častěji a o to víc pak proto, že mu Lewis tento úsměv pokaždé opětoval se stejnou něhou a náklonností, radostí z toho prostého gesta, které pro něj Erik vytvořil.

Už se znali víc, než je znal kdokoli jiný, přestože slova k jejich komunikaci leckdy vůbec nepatřila, a starší se proto nemusel ptát, jak se Erikovi večer líbí, co říká na zpěv a jestli se mu leží dobře, nebyly potřeba žádné zbytečné otázky. Všechno to z něj cítil.

Byl rád, že sem svého přítele vzal. Oba mladíky na pódiu znala osobně Ollieho teta, která je nedávno potkala a co tak Erik věděl, oběma se omluvila za nedorozumění, které nastalo. Přijali to s úsměvem, alespoň mladší z nich – hnědovlasý zpěvák se prý zdál, že by jí nejraději odvětil něco peprnějšího, tomu však druhý mladík zabránil a jejich vztah s paní Bellovou tak zůstával na poměrně přijatelné úrovni. Snad i proto když je požádala, zda by někdy zopakovali představení, kterého se jí tehdy dostalo, oba souhlasili. Všude kolem seděli Erikovi i Lewisovi příbuzní a snad i proto oba leželi zde, schovaní, snad i hledaní, ale spokojení.

Vzduch kolem nich se nepatrně zvířil, když vedle dosedl veliký těžký drak a lehl si do trávy, očima dvojici pozoruje. Z nepatrného zesílení objetí a jemné pusy na tvář pochopil Erik, že i Lewis cítí, jak blízko jim drak je, přestože jej nevidí, často jim dělal společnost. Jeho oči byly v těch chvílích daleko méně vyčítavé, ba naopak, bylo to smíření, pochopení, smrt v nich byla najednou daleko jemnější.

Kdyby o svém drakovi řekl komukoli jinému, než právě svému příteli, nejspíš by jej nepochopil. Možná by se snažil vyložit si tvora jako nějaký symbol, jako cosi, co se prostřednictvím něj snažil Erik sdělit světu. Možná měl symbolizovat Erikovo srdce a pocity, které od sebe oddělil vlivem té nehody, možná měl symbolizovat cosi děsivého a přitom krásného, co každého člověka dělá živým a přesto jej to zabíjí. Možná, že drak ve skutečnosti znázorňoval lidskou rasu jako takovou, její chyby a omyly, možná šlo o jakýsi pocit hluboko v člověku.

A možná šlo říct, že si Erik draka vymyslel, jakožto neexistující výplod jeho fantazie, protože neměl přátele. Ale úplně maličko možná by byla přece jen škoda zahodit všechno pod takhle racionální vysvětlení. Protože některé věci nepotřebovaly vysvětlit, někdy šlo jen o ten pocit hluboko v člověku, který jej nutí se třeba jen úplně prostě usmát. Nic víc.

Snažit se vše vysvětlit je chytré. Ale připraví to člověka o možnost pozorovat draka létajícího mezi hvězdami a přemýšlet nad skřítky tancujícími pod hvězdnou oblohou.

Do you feel the same when I'm away from you?
(Cítíš se stejně když nejsme spolu?)

Do you know that land that I've walked for you?
(Víš, co všechno jsem pro tebe prošel?)

We could turn around or we could give it up,
(Můžeme se otočit, mohli bychom to všechno vzdát)

But we'll take what comes, take what comes.
(Ale přijímáme, co přichází)

Oh, the storm is raging against us now.
(Oh, řítí se proti nám bouře)

If you're afraid of falling, then don't look down.
(Pokud se bojíš pádu, nedívej se dolů)

But we took the step, oh, we took the leap!
(Udělali jsme ten krok, ten skok!)

And we'll take what comes, take what comes.
(A přijmeme, co přijde)

Feel the wind in your hair,
(Cítíš ten vítr ve vlasech)
Feel the rush way up here!
(Ten příval tady nahoře)

We're walking the wire, love,
(Chodíme po drátě, lásko)
We're walking the wire, love!
(Chodíme po drátě, lásko!)
We're gonna be higher, up!
Budeme výš, nahoře!)
We're walking the wire! wire! wire!
Chodíme po drátě, drátě, drátě!)

Byla to jejich píseň, co nakřáplý, smutkem podbarvený hlas zpíval, když se jejich rty střetly v polibku a velké jemné ruce Lewise začaly bloudit po menším bledém těle. Ten hlas, to bylo to, co v Erikovi opět v kombinaci s dotyky vyvolalo nové pocity, které neznal, cítil z toho hlasu všechnu tu odvahu a naději, stále jej nepřestával fascinovat. Tak procítěný.

Jejich jazyky se střetly a začaly spolu tančit, vášnivě a procítěně, a Erik zavřel oči, prsty vplétaje do delších hnědých vlasů.

Erikova minulost jej navždy změnila, už nikdy se nemohl vrátit k tomu, čím byl kdysi, a to jej dostalo do bodu, v němž se nacházel nyní. Nechtěl se vracet. Chtěl pokračovat, se svým přítelem po boku, dál poslouchat hudbu, jíž vytvářela dvojice na pódiu a čekat, co jim život přinese. Zavřít oči a pevněji se natisknout do náruče muže, který pro něj zkrátka a jednoduše byl důležitý, na kterém mu záleželo. K tomu nebyl potřeba důvod. Snad jen trocha té srabácké odvahy...

...
Definitivní konec nadešel, přestože mne to jako vždy vlastně překvapilo. Konce jsou zvláštní záležitostí.

Možná bych, stejně jako u myšlenek minulé podobné knihy měl shrnout, co přesně jsem se snažil říct, možná by bylo spravedlivé nějak své myšlenkové pochody objasnit, pravdou ale je, že u leckterých sám nevím. Možná je někdy rozluštím, a možná jde jen o to, jak je člověk vnímá. Podobně je na tom celý příběh. Nepřináší odpovědi, pokládá otázky. A pokud otázky vyvolaly touhu po odpovědích, splnily účel.

Rád bych závěrem, jako vždy, poděkoval všem, kdo se dostali až sem. Vážím si všech, kdo se do těchto myšlenek pustili, leč byly jiné, zvláštní, ale snad přece jen trochu zajímavé a inspirující. Děkuji autorům všech písní v začátcích kapitol a v prvé řadě pak písni Walking the Wire, na jejíž atmosféře a v neposlední řadě také textu příběh vznikl, ponouká k přemýšlení a zkoušení velkých věcí, tanci vysoko v oblacích.

Děkuji za všechny pocity při psaní. Jsem rád, že jsem se mohl pokusit proniknout do duše Erika, který byl pro mě samého velmi silným zážitkem. Budou mi s Lewisem oba chybět.