Walking the Wire

Kapitola 10.

Darling, nobody said that it would last forever
(Zlato, nikdo neřekl, že to bude trvat navždy)
That doesn't mean we didn't try to get there
(To neznamená, že jsme se do toho bodu nechtěli dostat)
I never said that we would die together
(Nikdy jsem neřekl, že spolu zemřeme)
That doesn't mean it was a lie, remember
(To neznamená, že to všechno byla lež, pamatuj si to)
Nobody said that it would last forever
(Nikdo neřekl, že to potrvá navždy)
...

Snad právě tou zářivě fialovou barvou, kterou temné moře vlastnilo, byla zapříčiněna ona nekonečná pozornost mystického tvora kroužícího nad majestátními vrcholky amerických hor. To moře bylo jiné, než všechna podobná, leč mělo tolikrát opakovanou ozvěnu znějící i v lesích plných dřeva a mechů, ve všech jezerech a hlubinách. A ten tvor to viděl, viděl tu odlišnost ničící stromy a zároveň posilující magickou sílu ztrácející se v bezmoci a tichu, viděl potenciál pohřbený snahou o nic se nesnažit. Viděl vodu, jejíž vlny se bily za klid a mír. Viděl prázdno – a každé prázdno bylo vždy vyplněno nekončícím ruchem.

Další odraz, další a další, je to snad sama voda, kdo ty momenty odráží? Malé dítě, které nikdo nepoznává jako by se pro ni stávalo středobodem všeho, hračky padající na zem, prázdno zaplněné jiskrami a ruchem. Křik, všude kolem. A pak ticho. Nejdůležitější momenty ze všech pohřbené dlouhé míle pod vodou. Nikdo je nespatří. A právě s jejich pomocí by té zářivé fialové barvě mohl porozumět.

Cesta do malé chaloupky v lesích proběhla v tichu panujícím mezi oběma muži. Erik bral ticho za denní rutinu a Lewis se nehodlal vyjadřovat, žena, kterou dnes musel potkat jej obrala o všechnu dobrou náladu, kterou chvíli zpět ještě měl. Sakra, srala ho! Nenáviděl ji! To ona jeho otce zabila, ona a nikdo jiný!

Erik chápal, co se jeho společníkovi honí hlavou, viděl takřka neznatelný lesk v jeho očích zapříčiněný vztekem. I ten však zmizel, jakmile se přiblížili chaloupce, a nahradila jej podivná ledová maska, kterou Lewis nesundal po celou dobu, co s ženou mluvil. Zastavil se, krátce se otáčeje na Erika, a ten proto učinil totéž.

„Vezmu si pár věcí a mizim odtud. Aspoň dokud se v mojí posteli rozvaluje ona. Zítra už snad bude pryč. Opovážíš se vracet se na hrad beze mě a lézt na ten provaz, přísahám, že tě na něm oběsím, jestli to uděláš," zavrčel nepříjemně, cosi na stylu, jakým ta slova říkal, bylo ale jiné, než když na ně s Olliem mluvil prvně, nebo když mluvil na onu ženu. Snad to bylo krapet starostlivé, jako by mu nešlo o to zbavit se brunetovy přítomnosti, jako by se spíš bál, že si ublíží. Bylo to zvláštní.

„Stejně nechápu, jak tě taková sračka napadla, ale to je jedno. Jdem za bratránkem," pokrčil nakonec rameny, vydávaje se k budově a Erik s ním. Už když ale stáli venku, před chaloupkou, všiml si Erik, že je cosi jinak. To, co uvnitř spatřil, tedy vlastně očekával...

„Počkej, Lis, nemůžeš mě tu nechat!" křičel blonďák na jakousi dívku, na tváři rudý otisk patrně její dlaně. Zdálo se, že si příchozích mužů nestačili všimnout ani Ollie, ani pihatá brunetka stojící kousek od něj.

„Milenec jsi skvělý, Olivere, ale nebudu s tebou spát, když vím, že spíš s někým jiným! Sakra, to po mně nemůžeš chtít! Víš co? Jsi normální buzerant!"

„To bych s tebou nespal, zlato," odfrkl si blonďák a schytal za to další facku, než se dívka definitivně otočila, připravená odejít. V ten moment se však její oči setkaly s párem zlatožlutých, překypujících vztekem, a ona vyděšeně vyjekla. Lewis na první pohled skutečně mohl působit děsivě a postoj, který zaujal, tomu taky příliš nepomáhal, nedivil se proto Erik této reakci. Spěšně si sebrala boty a zabouchla za sebou dveře chaloupky.