Walking the Wire

Kapitola 20.

I see those tears in Your eyes
(Vidím ty slzy v tvých očích)
And I feel so helpless inside
(A uvnitř se cítím tak bezmocný)
Oh love, there's no need to hide
(Ale lásko, není tu proč se skrývat)
Just let me love You when your heart is tired
(Jen mne nech tě milovat, když je tvé srdce unavené)
...

Všechny ty roky, které žil Erik jen se svým drakem byly vlastně stejné, slité v jednu nekonečnou hmotu halící jej stejně jako veliký stín temného fialového tvora skrývající malé městečko kdesi v rohu severní ameriky před zářivou lunou z nebes. Pamatoval, jak se jej jeho přátelé, rodina, doktoři a později i Ollie snažili zachránit, což bylo zvláštní, nepotřeboval záchranu. Byl v pořádku. To, co se s ním dělo, navíc vyléčit nešlo, co jednou zemřelo, nemohlo se znovu probrat. Když pak potkal Ollieho, dostávalo se mu toho znovu – lítostivých pohledů, snahy změnit jej zpět do toho, co byl. Smutku schovaného za blonďákovýma očima vždy, když se na něj díval.

Možná proto to pak s Lewisem bylo jiné. On se jej nesnažil zachránit, snad proto, že zkrátka viděl, že Erik záchranu nepotřeboval. Mluvil s ním, jako s normálním člověkem, přijímal, čím chtěl Erik být jako to, čím skutečně byl. Proto byl jejich vztah tancem na laně, o nějž Erik žádal tehdy, ovlivněn smutným zpěvem hnědovlasého mladíka.

Když matčino auto zastavilo na příjezdové cestě k Lewisově chaloupce a on se s matkou rozloučil, bylo něco po poledni. Věděl, že muž v domě nebude, už proto, že tam chvílemi stále ještě trávil svůj čas Ollie, bez přemýšlení proto vyrazil hustými porosty směrem ke staré zřícenině, tak, jako šel už tolikrát. A stejně mu hlavou blesklo, jak dávno to bylo naposledy.

Musel najít svého draka, musel jej ještě vidět. Musel vidět Lewise. Byli jedno a to samé, byli jeho podmínka k životu a on si to nyní, prodíraje se keři, uvědomoval. Přestože jeho slzy velmi rychle vyschly, přestože smutek odešel a on věděl, že jej zase dlouho neucítí, ten pocit si pamatoval a bylo to nové, nečekané a žádané, brunet byl jediný, kdo tohle mohl způsobit.

Nebyla to láska. Nebyla. Ale bylo to správné.

Konečně se před ním objevil hrad, jehož branou prošel. Kolem něj se nacházely dobře známé čtyři stěny, nad ním lano, kus od něj stále stála židle, jíž mu Lewis tehdy přinesl aby nemusel stát a všechno kolem působilo zvláštně, jinak, než vždycky. Jako by to neviděl celé roky, až nyní.

Jeho tanečník na laně nebyl, postavil se proto k jedné ze stěn a čekal. Výraz v jeho tváři se neměnil, nevyrazil jej hledat ani nezakřičel jeho jméno, některé věci už na sobě zřejmě změnit nemohl. Vlastně ani neměl, co by brunetovi říkal, až se objeví. A to se po chvíli skutečně stalo.

„Co tu sakra děláš?!" ozvalo se kousek od něj, a tak se otočil. Vlastně to bylo stejné, jako když se potkali prvně, jen s jedním rozdílem – Lewisovy oči se sice zdály neprostupné a zlé, také ale krapet vzdálené celému okolnímu světu. Krapet ponořené v emocích.

Mlčel. Neměl, co odpovědět, jen tam stál a koukal do zlatožlutých očí, které se přesunuly přímo před něj, nepatrně zakláněl hlavu, aby se mohl dívat do Lewisovy tváře a pozoroval, jak se z ní vytrácí a zase se objevuje zloba, o níž brunet nevěděl, zda ji uchovat, nebo nikoli.

„Chtěl jsem tančit," zašeptal Erik, a svaly v Lewisově tváři se v ten moment nepatrně uvolnily, byly to dlouhé minuty, kdy na sebe jen koukali a neměli se ke slovům. Bylo to zvláštní, nepopsatelné ticho, které jako by vytvářelo odstup, nutilo ke konverzaci a zároveň ji pohřbívalo, ani jeden z nich se neměl k odchodu, ale stát u sebe bylo náročné. Život byl plný zmatku a paradoxů.