Walking the Wire

Kapitola 7.

When it pulls me under, will you make me stronger
(Když mě to všechno táhne pod hladinu, uděláš mne silnějším?)
Will you be my breath through the deep, deep water
(Budeš můj dech hluboko, hluboko pod vodou?)
Take me farther, give me one day longer
(Dostaň mě dál a dopřej mi ještě jeden den)
Will you be my breath through the deep, deep water?
(Budeš mým dechem hluboko, hluboko pod vodou?)
...

Nebezpečí, které dlelo kdesi hluboko v bájném tvoru dalo by se slovy popsat jen stěží. Dlouhé ostré drápy leskly se na denním slunci, tesáky zářily a bájný fialový oheň pálil kůži a mrazil totožná srdce. Ve víru myšlenek zanikala tím plamenem všechna očekávání, rozpadala se v prach, za fialovou oponu se však plameny nikdy nedostaly. Protože přestože mohly spálit lesy plné dřeva, pod vodou všechen hněv jednou provždy hasl a zůstával jen klid, který děsil a bouřil vlny narážející do útesů.

Veliké oči shlížející dolů na rozlehlou zemi opět odrážely ono nebezpečné pochopení, když zahlédly hrůzný výjev plný klidu. Vztek, zlost, zášť... Přátelství, ano, to je patrně nejhorším možným úderem. Kdyby ta zvláštní osoba neměla přátele, snad by nemusela zemřít. Měla je ráda? Kdo se jí zeptá, koho ještě zajímá? Zajímala vůbec někoho?

Samota, to je to jediné, co nakonec zbývá, když se přátelství pod rouškou lásky tiše vytratí a v dlaních zbyde prázdná smrt, která nezabíjí. Protože smrt a hněv hýbou světem. Ale přátelství tento svět zabíjí.

Toho dne bylo snad až nezvykle teplo, oba mladíci proto chodili po malé chaloupce v lehkých kraťasech a trikách s krátkými rukávy. Z toho důvodu mohl si blonďák všimnout takřka neznatelné vyrážky hyzdící brunetovy ruce. Před jejich odjezdem ji určitě neměl, to mohl Ollie, který menší tělo zkoumal snad každou noc, vědět moc dobře, nyní si ale nevšiml – pouze okolo Erika procházel a usmíval se na něj, sem tam jej políbil nebo objal snad jako poděkování za další nádhernou noc, kterou s ním mohl zažít. Milování bylo jejich komunikací, při něm dokázal v Erikovi vyčíst snad nejvíc věcí za celý jejich vztah. Kvůli němu byl si Ollie jist láskou bruneta a nepotřeboval, aby mu ji dokazoval. Aby o ní mluvil. Ostatně jako o všech ostatních podstatných věcech.

„Půjdu se provětrat, mohl bys jít taky, zlato. Vím, že máš ty lesy kolem rád, poznám to na tobě," zazubil se Ollie a políbil Erika na nos, když však brunet zůstával stát v tichu, odešel blonďák bez něj. Až chvíli poté se Erik také rozešel ven z chaloupky a tentokrát už bez přemýšlení procházel lesem směrem k nevrlému tanečníkovi a hlavně lanu, které Erika svým způsobem fascinovalo. I včerejší konverzace jej svým způsobem fascinovala, nebyl němý a kdyby nad tím měl přemýšlet, patrně by došel k závěru, že mu mluvení žádný problém nedělá. Jen mu často připadalo zbytečné. O věcech, na kterých nezáleželo, totiž nebylo nutné dlouhé minuty povídat.

Vyšplhal na kopec, na jehož vrcholu se hrad nacházel, a tiše vešel dovnitř. Očekával téměř vše. Měl to ve zvyku, život mu nepřišel natolik překvapivý nebo různorodý, téměř každá událost se dala předpovědět či dokonce naplánovat a proto byla tak snadno předvídatelná, když ale ten den vešel do komplexu a na místě, kde obyčejně stál, našel postavenou menší dřevěnou židli, na úplně maličký moment byl snad přece jenom překvapen.

Posadil se, oči upíraje na lano. Tanečník na něm zrovna trénoval chůzi vzad a přestože se na Erika neusmál, ba naopak, jako vždy dělal, že jej nevidí a že si nevšímá pečlivých očí pozorujících každý jeho pohyb, věděl Erik, že mu tentokrát jeho přítomnost nepřijde zas tolik otravná. Snad se s ní smířil, snad ji přijal jako nezbytnou součást provazochodectví, na tom však nezáleželo. Bylo to zvláštní.

Slunce už se pomalu klonilo k západu, když tanečník opustil lano a přesunul se kamsi do věže, uklízeje tyče a další potřeby, které pro svou zábavu potřeboval. A Erik zprvu jen seděl, pozoruje rudozlaté slunce, než se zvedl a beze slov zamířil ke schodům vedoucím nahoru, na první můstek. Po žebříku vylezl na druhý. Byl jen pár hloupých metrů nad zemí, stejně, jako lano, k němuž nyní přešel a prohlédl si pevný provaz napjatý mezi oběma mostky. Všiml si jedné z tyčí, s nimiž se Lewis vždy rozcvičoval a tak ji nyní zvedl, chytaje ji oběma rukama – byla pružná a skutečně dobře vyvažovala, to cítil už nyní. Na zkoušku položil jednu nohu na napjatý provaz, který snad právě díky šikovnému mechanismu zabudovanému v prknech mostku držel a neotáčel se.

Neměl ve zvyku přemýšlet nad svými činy na základě emocí. Nedalo se to tak nazývat, sousta věcí jej ale dokázala fascinovat, a snad díky tomu chvílemi skutečně jednal sám za sebe, absence toho všeho kolem jej nenechávala bát se budoucnosti nebo řešit, co by se mohlo stát. Lano bylo fascinující.

Chtěl tančit.

Pokusil se zpevnit veškeré svaly stejně, jako to vídal u Lewise a nenuceně napodobil jeho pohyby. Když si byl jist, že získal rovnováhu, přesunul na lano i druhou nohu a tělo se mu nepatrně zakymácelo, drželo ale, a tak se rozešel dál. Chtěl stát vprostředku, vysoko nad vším.

Jednou rukou se přidržoval záchranného lana nad sebou, druhou držel tyč. Zdálo se, že skutečně našel rovnováhu, pohyboval se snad se záchranným lanem a snad krapet křečovitě, stále to ale zvládal. Bylo to fascinující. Proti němu foukal takřka neznatelný vítr, který mu rozevlál oblečení a Erik na moment zavřel oči, tak, jako to vídal u Lewise. Podvědomě stále víc a víc očekával jeho hlas a očekával, že se bude zlobit, když jej však skutečně zaslechl zrovna v momentě, kdy se na chvíli pustil lana, popadl tyč a pokusil se udělat krok, udělalo lano, co nečekal. Začalo se otáčet.

Tyč se mu v rukou roztřásla a stabilita se tím vytratila.

„Eriku, kurva, ty debile!" slyšel z patra dost nevybíravě, když brunet pustil vše, co měl v rukách a rozběhl se do patra k patřičnému mostku a po něm pak ke konci lana, který byl Erikovi blíže. Ten zatím pustil tyč a pevně se chytil lana nad sebou, nohy mu podklouzly a on visel ve vzduchu, to však, jak se zdálo, neočekávalo samo záchranné lano a v rychlosti se s ním začalo řítit k zemi. Cítil, jak se mu díky kraťasům odírá na obou nohách a z části i na břiše pod vyhrnutým tričkem kůže o provaz, na němž chvíli zpět stál, a pak se záchranné lano opět o cosi zaseklo. Visel nad zemí, moc nízko, aby se vyškrábal zpět na lano a moc vysoko, aby skočil. Věděl, že nestálo – li by jej to život, musel by do nemocnice.

To už se Lewis dostal k lanu a spěšně se za Erikem rozešel. Jeho pohyby byly daleko jistější než Erikovy, přesto na něm ale byla poznat nervozita smíšená se zlobou. Nebyl vyrovnaný, jako vždy. A lano, jehož se Erik držel pomalu a jistě praskalo – ne ono samo, bylo ale jisté, že se z prken za chvíli vyvlékne, nebylo upevněno stejně, jako to, po němž Lewis denně chodil. Evidentně si s ním dal daleko méně práce.

„Opovaž se tu teď umřít, to bych tě nemoh' zabít vlastnoručně," zasyčel, klekal si, aby Erika mohl chytit za ruku, brunet byl ale až moc nízko a absence kteréhokoli jištění, jehož by se Lewis mohl chytit, taky hrála své. Kdyby tak brunet nezahodil Lewisovu tyč... jenže on to udělal.

„Dělej," sykl, lano však zapraskalo naposledy a ve zlatožlutých očích se na moment mihl šok, když se mu Erik začal vzdalovat, a pak se jejich ruce konečně setkaly a brunet cítil, jak mu v zápěstí, za nějž nyní visel, nešetrně zakřupalo. Lewis měl lano pod koleny a visel k němu hlavou dolů, držel ho za ruku a vydýchával šok, který zrovna zažil. V ruce se mu přitom lesklo cosi, o čem si Erik matně vybavoval, že to sebral cestou za ním. Nyní podivnou věc vytáhl a stiskl tlačítko, čímž se lano i s nimi dalo do pohybu – ostatně, takový byl také pravý účel onoho mechanismu zabudovaného mezi prkny. A až když se pak dostali k mostu a Lewis jej pustil na zem, skákaje k němu, uvědomil si, jak starostlivě se celou dobu tvářil, zatímco po Erikových sněhobílých stehnech a lýtkách stékala krev. A přestože se stalo něco, o čem by jiní vyprávěli do konce života, výraz v jeho tváři se stále nezměnil.