Walking the Wire

Kapitola 16.

Seasons, they will change
(Roční období se změní)
Life will make you grow
(Život tě donutí vyrůst)
Death can make you hard, hard, hard
(Smrt tě udělá tvrdším)
Everything is temporary
(Všechno je jen dočasné)
Everything will slide
(Všechno přejde)
Love will never die, die, die
(A láska nikdy nezemře, nezemře, nezemře...)
...

Snažit se někoho zachránit je vlastně neskutečně sobecké. Nechat se zničit bolí, bolí podstoupit ten zvláštní proces usmrcující jednotlivé části těla, emoce a reakce. Srdce do té doby bušící kdesi v hrudi. Jenže když o to všechno člověk přijde, stane se novou verzí sebe sama, kterou si sám vybere, protože už se k té staré vrátit ani nechce. Stává se tím, čím se rozhodne být. Je sobecké snažit se jej pak navrátit do starých kolejí.

Po tom nešťastném dni završujícím spoustu nepříjemných let se Erik definitivně změnil a okolí už nemohlo mít na jeho rozhodnutí žádný vliv, přestože všechny soucitné a smutné pohledy vlastě očekával. Nebylo to tak, že by mu to přímo vadilo, vnímal ale, jak zničené jeho okolí bylo a jakou lítost projevovalo. Bylo to, jako by si navždy porouchal hlavu, nevěděl o tom a nyní potřeboval neustálou péči. Bylo to zvláštní.

Byl v pořádku, přestože na tom veskrze nezáleželo. Přemýšlel, stejně jako kdysi. Pocity už byly zbytečné. Nepodstatné. Nedůležité. Záchrana byla nesmyslná.

Když se ještě toho dne vrátil Erik do svého rodného městečka, necítil v sobě vůbec nic. I ona píseň hrající mu v hlavě už takovou dobu jako by se nyní vypařila spolu s dvěma mladíky, které kdysi vídal v jedné z uliček města a nyní už je tam dobrých pár týdnů nezahlédl. Odjeli. Už se nevrátí. Věděl to. A přesto, když si vzpomněl na onen smutný nakřáplý hlas, stále mu přišel zvláštní, jistým způsobem, emoce v něm byly fascinující. Ačkoli na nich vlastně nezáleželo.

V hlavě se mu vybavily momenty těsně po tom, co jeho rozhovor s matkou skončil. Potřeboval se vrátit do hotelového pokoje pro své věci, vyvlékl se tedy z jejího objetí a beze slov zamířil ulicemi zpět k balkónu, jehož zábradlí neslyšně přelezl. Otvírání dveří už však probudilo jeho společníka, do té doby klidně spícího, a Lewis se proto tiše posadil, na rtech rozespalý poloúsměv, který se mu tam objevil, když si vzpomněl, co vše se v noci dělo. Hned poté jej ale nahradil nechápavý výraz zapříčiněný sbalenými věcmi Erika.

„Děje se něco?"

Bez dalších okolků se sám začal oblékat, Erik si ale mohl všimnout, že Lewis zkrátka věděl. Možná ne přesně o co šlo, přestože brunet neměnil výraz ve tváři, držení těla ani prázdno v očích ale Lewis dokázal odhadnout, že něco zkrátka bylo jinak než předchozí večer a Erik si projednou zase uvědomil, jak moc jej za těch pár dní stihl starší pochopit. Bylo to zvláštní.

„Pojedu domů."

Dvě slova, nic víc. A stejně zapříčinila těžkou tupou ránu, když všechny posbírané věci vypadly z Lewisovy náruče zpět na zem. Byl už oblečený, boty se ale rozhodl nechat botami a šokovaně se otočil na Erika. Ta otázka dala se snadno vyčíst z jeho očí, chápal, že si pro Erika přijeli rodiče, na to se ptát nemusel. Vlastně chápal i starost, kterou o svého syna matka měla a nepotřeboval tohle všechno vysvětlit. V tom to nebylo.

Proč?

Nepoložil ji, vlastně to věděl. Erikovi na tom nezáleželo, nejspíš. Taky se nemusel ptát, zda to nebylo kvůli té noci, zda neudělal něco špatně. Erik by od něj neutíkal ze strachu nebo z něčeho podobného, obecně věděl, že to nebyl útěk, jen... Ne, dál už to kudrnatý rozluštit nedokázal.

„Zůstaň se mnou," vydechl místo toho a zadíval se kamsi hluboko do Erikových očí, zlatožluté sluneční paprsky ozářily temné fialové moře a Erik ten pohled upřeně opětoval, jako by se ptal – proč? Bylo to vlastně zvláštní, nečekané, nebylo to hezké a přesto to nebolelo. Nezáleželo na tom. Ale bylo to jedno daleko divnějším způsobem, než obvykle.

Proč měl zůstat?

Oni se nemilovali a nebyli pár, protože to oni dva ani nemohli dokázat. Vlastně nebyli ani přátelé, Erik sám to tak cítil. Jejich duše se na pár dní střetly a brunet nyní odcházel. Na ničem z toho nezáleželo, nešlo to změnit. A Erik ani nechtěl.

Tak proč? Copak Lewis usiloval o jeho přítomnost? Tvář zmiňovaného se ale nyní stáhla usilovným přemýšlením, pak se ale zase uvolnila do poměrně překvapeného výrazu, když si brunet uvědomil, co Erik věděl po celou dobu. Nic se vlastně nestalo.

„Vlastně je to jedno," vydechl překvapeně, jako by si to sám teprve uvědomoval.

„Jdi. Škoda že bratránek mi tu zůstává, ale s tím už asi nic neudělám," zašklebil se, než se jeho tvář stáhla do stejné ledové grimasy, jakou míval vždy. Jen jeho oči prozrazovaly víc, než si sám Lewis přál.

„Rád jsem tě poznal, Eriku."

Byl to vlastně divný moment. Erik netušil, jak na to přišel, cosi na té chvíli ale jako by život vymyslel kostrbatější, než měl, jaksi... nekvalitní, špatné. Divné. Snad to bylo zvláštními jiskrami v Lewisových očích když Erika prosil, aby zůstal, snad to bylo tónem jeho hlasu při loučení. Kudrnatý věděl, že víc slov už v místnosti nepadne a viděl, že víc jich ani sám Lewis říct nemůže, protože je neznal. Říct, že si v ten moment vnitřně přáli vyznat si lásku a padnout si do objetí, slíbit, že se nakonec vážně nikdy neopustí a podobně by bylo hloupé, naivní. Nebylo to tak. Ani jeden ta slova říct nechtěl, protože ani jeden lásku necítil.

A stejně jako by v tom vzduchu dlelo cosi, co mělo být vysloveno.

Nelze říct, že se Erikova prázdná část hroutila a znovu se objevovaly emoce, že měl chuť svého milence obejmout, protože neměl. A stejně tak nelze říct, že by si Lewis uvědomoval křehký pocit, který sám před sebou skrýval, protože ho zkrátka nemohl poznat, snad hvězdy mu to nevepsaly do osudu. Byly dvě duše, které se na svých cestách prolnuly, viděly a nyní zase opouštěly. V jejich světě plném lidí, ideálů a mrti na ničem nezáleželo, všeho bylo tolik a proto byly dva poškozené exempláře zcela nepodstatné. A oni oba věděli, jak to chodí. Věděli, co se děje, uvědomovali si celou tu situaci. Když se to mělo stát, snad to bylo správné.

A tak se nakonec otočil a pokoj opustil, nasedl do auta svých rodičů a za malým okénkem vedle své hlavy pozoroval ubíhající krajinu tiše mu mizející z dohledu. Bájný tvor letěl po jeho boku, jako vždy, a následoval rozložité auto podobné všem americkým. A přesto, když se Erik díval do jeho velikých temných očí, cosi bylo jinak. Přestože brunetovi na ničem z toho nezáleželo, přestože se vlastně nic nestalo.

Bylo to poprvé, co jeho drak byť jen na moment zaváhal, zda Erika skutečně následovat. Zda v kopcích u tanečníka fascinujícího kudrnáče už od prvního dne přece jen nezůstat.