Walking the Wire

Kapitola 15.

Well if you can't get what you love,
(Totiž, když nemůžeš dostat, co miluješ)
you learn to love the things you've got
(Naučíš se milovat věci, které máš)
If you can't be what you want,
(Když nemůžeš být, čím být chceš)
you learn to be the things you're not
(Naučíš se být, čím nejsi)
If you can't get what you need,
(Když nemůžeš dostat co potřebuješ)
you learn to need the things that stop you dreaming
(Naučíš se potřebovat věci, které tě donutí přestat snít...)
...

Ten den objevoval se v Erikově paměti znovu a znovu, v nekonečných ozvěnách. Svit slunce ozařoval krajinu, tak tesknou a přitom veselou, a oni tam stáli, poslouchali děsivé hučení a vnímali křik a smích. Veliká těžká křídla jako by nyní skrývala celou tu událost, Erik si ji ale pamatoval. Myslel, že jsou všichni ti lidé jeho přátelé. Doufal v to. Myslel, že odvaha stojí za risk. Doufal v to. Myslel, že to zvládne. Nezvládl. Nikdo nepřežije setkání s krvavou smrtí, která navždy odvádí do podsvětí, ať už potká přímo daného jedince, nebo někoho mu blízkého. Po tom, co ji vidí, člověk zemře. A smrt je poměrně nevratnou, stálou záležitostí...

Každý smích má v zářivých paprscích slunce ukryté slané slzy, žal a nářek. Všechno jednou končí. A přesto se ten den nikdy nevytratil, byl předurčen zas a znova se vracet ve smyčkách jako památka na poslední okamžiky, v nichž ještě znal všechny ty navždy ztracené emoce. V nichž se ještě cítil živý.

Setkat se s krvavou smrtí je děsivé. Ale až v momentě, kdy to děsivé být přestane, je člověk skutečně mrtvý, přestože jeho fyzická stránka stále ještě chodí po světě.

Toho rána se Erik probudil v pevném objetí tvrdě spícího bruneta. Ležel mu na hrudi a velká dlaň staršího podvědomě dlela na Erikově pozadí, bylo to jedno z důvěrných gest, které běžné zamilované páry považovaly za normální. Promilovali se spolu nocí, odevzdali si se navzájem. Jenže Erik tohle nevnímal.

Bez změny výrazu se zadíval do tváře svého spícího milence a nechal vše, co za poslední dny zažil, honit se jeho hlavou. Cítil něco, to určitě, všechno to bylo nádherné. Ten pocit neznal, i on to všechno dělal daleko lepším, a když se nyní díval do Lewisovy tváře, možná by dokázal říct, že mu ten člověk není jedno. Určitě by dokázal. Záleželo na něm. Jenže tím to taky končilo.

Vyvlékl se z pevného objetí, posbíral své oblečení poházené po pokoji a zamířil na malý balkónek, kde se opřel o zábradlí, pozoruje právě se probouzející ulice a pár lidí ochotných zajít si pro nějakou sladkou pochoutku k snídani, ať už vafli, donut nebo palačinky.

Chtěl to vyzkoušet, protože jen sex mohl odhalit, zda by kdy skutečně mohl něco cítit, připadal si ale stále stejně a to bylo svým způsobem smutné. Nebylo mu smutno, spíš tak nějak cítil, že se to mělo stát jinak. Přál si cítit se smutný, přál si být z toho na dně stejně, jako si přál milovat. Jenže necítil vůbec nic.

Beze slov přelezl zábradlí, za nímž stál. Pokoj byl v přízemí a on se tak bez problému spustil na zem, vydávaje se opuštěnými ulicemi kamsi pryč. Ve svém rodném městečku se často procházel a k tomu se uchýlil i nyní, nad jeho hlavou se vznášel veliký drak těžkými křídly se držící ve vzduchu a Erik šel čím dál rychleji, potřebovali ven z centra. Ulice byly stísněné a Erik chtěl pryč. Kdesi před sebou zahlédl začátek lesa, a ještě před ním menší dětské hřiště s pískovištěm, houpačkami a malým dětským domečkem. Před tím se válelo pár láhví od alkoholu, které brunet beze slov přejel pohledem. Byly staré, cedulky na nich byly potrhané a nebylo tudíž pravděpodobné, že by se majitel stále nacházel na hřišti. Jak později zjistil, domeček byl skutečně prázdný. Tiše se posadil na jeho stříšku, zatímco veliký bájný tvor ulehl na pláň rozprostírající se podél lesa. Jeho velké oči byly upřeny do těch Erikových a přestože tvor nemluvil, tichá smrt v něm ukrytá bruneta uklidňovala, ostatně jako vždy.

Láska neexistovala. Ne pro ně dva. Byla to jen prázdná slova, kterými k sobě člověk poutal jiného, protože byl srab. Protože občas potřeboval někoho, kdo by ho držel, když by byl zrovna na dně. A lidé jsou srabi. Proto je jim jedno, že tím na to dno toho druhého stahují s sebou.

Nejspíš měl brunet pravdu a Erik to cítit nikdy nemohl, ať už ti lidé vyprávěli o čemkoli. Bušení srdce a splašený dech, chvění v podbřišku, motýlci. Bylo to zvláštně známé téma a každý údajně věděl, co je jím myšleno. Jenže občas to zkrátka nevyšlo. A Erik věděl, že už to ani nikdy nevyjde, Lewis jej pochopil, byl jediný, komu kdy řekl o svém drakovi a jediný, na kom Erikovi záleželo. Svým způsobem. Lépe řečeno, nebyl naprosto nepodstatný. Jenže tím to končilo a tohle všechno zkrátka nebyla láska. Byl to pokrok. Byl to velký skok. Ale vzhledem k lásce to stále nebylo vůbec nic a Erik věděl, že o moc dál už se nedostane. To milování to prozradilo. Aby se mu to líbilo, to přece nestačilo.

Lewis pochopil Erikovu duši a dostal se dál, než kdo jiný, ani on se ale nemohl dostat k tomu bájnému slovu shrnujícímu tolik ještě bájnějších emocí a proto nemohl ani kdokoli jiný. Erik prostě milovat nedokázal.

Kus od něj se ozvaly hlasy volající jeho jméno, on se ale neotočil. Věděl, že jej osoba jej shánějící najde, seděl na dostatečně viditelném místě a vlastně příchod vyděšené brunety očekával. Lidé mívali ve zvyku se o něj bát. I proto byl Lewisův přístup jiný, zvláštní a lepší. I proto jej on přiměl znovu něco cítit.

„Eričku, tady jsi! Bála jsem se, neměli jsme tě posílat pryč, jenže když jsi řekl, že s Olliem pojedeš... Mluvila jsem s ním, chtěli jsme tě jet navštívit a on řekl, že jsi na noc vůbec nepřijel domů, měla jsem strach," vysypala ze sebe jeho matka, svírajíc jej v ochranitelském objetí, a když se odtáhla, zadíval se jí kamsi hluboko do očí. Jemu žena nevolala, ostatně věděla, že by si s ním dvakrát nepromluvila. Neodpovídal by. Čekal, že za ním pojede a čekal, že jej najde, kdesi v nastavení jeho mobilu byla poměrně snadná aplikace na sdílení polohy, o níž si žena myslela, že neví. Věděl. A stejně ji tam nechával – na ničem totiž nezáleželo, tak proč by o tom ničem nemohla matka vědět? Když jí to stálo za to.

„Prosím, odpověz mi. Chtěl bys domů? Nebo zůstat? Jestli tu chceš zůstat, mohl bys, ale raději bych byla, kdybys byl doma. Vlastně jsi dospělý, jen jsem se bála. Nechtěli jsme tě do ničeho nutit, řekni a odvezeme tě domů. Bude tam klid, všechno tam znáš," zkoušela a upřeně se zadívala do jeho očí. Kdyby konečně něco alespoň trochu chtěl, kdyby projevil sebemenší emoci. Jenže on nemohl. Od toho nešťastného dne už nikdy.

Na ničem už nezáleželo a on si tím byl jist víc, než kdy předtím. Nikdy se k těm pocitům nemohl vrátit a ona píseň, která v něm tu naději ze zvláštních důvodů rozžhla, nyní zase zapadala studeným sněhem ledové, tiché smrti. Jestli v sobě kdysi měl nějaká světla, byla už dávno zhaslá. A proto bylo vlastně úplně jedno, jestli zůstane, nebo odjede. Nezáleželo na tom.

„Eričku... Pojeď s námi domů. Bude ti tam dobře, uvidíš," řekla jemně. A tak kývl. Když si to přála, vrátí se. Neměl důvod zůstávat.