Walking the Wire

Kapitola 2.

Hope that you fall in love,
(Doufám, že se zamiluješ)
and it hurts so bad.
(A že to bude sakra bolet)
The only way you can know,
(Jediná cesta, jak to zjistit)
you give it all you have.
(Je dát do toho všechno)
And I hope that you don't suffer,
(A doufám, že nebudeš jen přežívat)
but take the pain.
(Že přijmeš tu bolest)
Hope when the moment comes,
(Doufám, že až ten moment přijde)
you'll say:
(Řekneš...)

„I, I did it all.
(Udělal jsem to)
I, I did it all.
(Zvládl jsem to všechno)
I owned every second that this world could give.
(Využil jsem každou sekundu, kterou mi svět mohl dát)
I saw so many places, the things that I did.
(Viděl tolik míst a věcí, co jsem dokázal)
Yeah, with every broken bone,
(Ano, s každou zlomenou kostí)
I swear I lived.
(Přísahám, že jsem žil)"
...

Když zrovna svítilo slunce, byly veliké oči bájného tvora takřka zlaté. Křídla se mu leskla těmi paprsky a všude v jeho přítomnosti bylo najednou teplo, rozbouřené moře se klidnilo a ozvěna v něm maličko slábla, a právě to bývalo krapet děsivé. Veliké zlaté oči pálily a veselí v kapkách dopadající na zem, když tvor tiše plakal, pak odráželo ten nejsmutnější smích.

Smát se, všichni se museli smát. Jako stádo ovcí se ty totožné duše rozesmály a moře se zase bouřilo, vlny ničily útesy stojící už po staletí a ticho se tříštilo v hlučných ozvěnách.

Směj se! V slané kapce se odráželo dítě, které neznal, zase to hloupé dítě které nechápal a všude kolem se ozývaly hlasy, naplnily každý kout místnosti. Směj se, tak se přece směj! Ne, to neříkali oni, říká to to dítě samo. Chce se smát. Všechno je vtipné, život je vtipný!

Chvíle plné smíchu byly vlastně neuvěřitelně smutnou a úzkostnou záležitostí.

Ten den slunce nesvítilo. Bylo zataženo, stejně, jako v zářivých hnědých očích přísné staré dámy když je oba propalovala pohledem, převážně tedy Ollieho. Erik byl pro valnou většinu lidí zvláštní a nepochopitelný, možná děsivý, a mívali tak ve zvyku neřešit jeho přítomnost a raději se s ním nepokoušet komunikovat. Existovalo jen pár výjimek včetně blonďáka, který teď seděl po jeho boku, tvář opřenou o okénko jednoho z typicky širokých amerických aut. Za sklem před Erikovýma očima mizela typicky pustá americká krajina a chlapec ji vytrvale pozoroval. Dlouhé hodiny nedělal nic jiného. V autě panovala zvláštně tíživá atmosféra, kterou měla na svědomí Ollieho výměna názorů s řidičem a zůstávala po celou dobu jejich cesty.

Na blonďákovi bylo vidět, jak moc vytočený byl. Tohle celé bylo tak stupidní, opakoval si stále dokola. Erik to viděl, viděl jak naštvaný se cítil na své rodiče, na svého bratránka, na okolnosti, přátele, svět, osud a mimo jiné pak i na samotného Erika. Ten nyní seděl, na tváři stále stejný nepřítomný výraz.

Nemusel jet. Věděl to. A stejně tu byl. Rozhodovat se byla hloupě přeceňovaná záležitost.

Už od samého začátku věděl, že pravda ohledně staré rodinné kytary nakonec vypluje na povrch. Bylo jen otázkou času, kdy se tak stane a proto, když se k nim do pokoje přihnali naštvaní rodiče s vědoucnými pohledy, nezměnil se výraz v jeho tváři z tradičně nepřítomného, ba ani oči nezvedl. Věděl, co přijde.

Ollie to ale nečekal. Prozradil je jeden z jeho přátel čirou náhodou a vzhledem k tomu, že se Ollieho a Erikovi rodiče moc dobře znali, snášel se hlavní příval výčitek, pochopitelně, jen na jejich hlavy, hlavně tedy na blonďatou. Lidé neměli ve zvyku mluvit na Erika a šlo - li to, raději o něm mluvili s někým jiným. Povětšinou stejně neodpovídal a když už ano, valné většině lidí jeho odpovědi nestály za snahu. Důležité věci šly zpravidla mimo něj.

Vnímal její slova tak nějak mizivě, stejně, jako pak Ollieho obhajobu. Vybavoval si, že křičel, všichni křičeli, zlobili se a hádali. Lidské emoce byly fascinující záležitostí a Erik sám moc nechápal, proč měli lidé tak nutkavou potřebu neustále je podporovat, dokazovat je a bránit.

Věděl, že tímto Ollie celé situaci nepomůže a když pak tvář staré dámy nebezpečně zrudla, ani se nepohnul. Očekával to.

A nyní tu seděli, Erikův strýc je odvážel kamsi pryč z malého zapadlého městečka, v němž se oba narodili, a brunet beze slov počítal kameny a kopce daleko za obzorem. On vlastně jet nemusel, šlo o Ollieho osud. Mezi blonďákem a jeho ráznou tetou, u níž bydlel, proběhla dlouhá a pro obě strany vyčerpávající výměna názorů a ona se rozhodla, že jej, alespoň přes léto, dál nechce ani vidět. A pak ji napadl tenhle trest, v očích jí tehdy zajiskřilo a už v ten moment mohl Ollie tušit, že přijde něco špatného.

„A vůbec, měli by jet oba!" řekla tehdy žena směrem k Erikovi a jeho matka krapet zbledla.

„Je to i jeho chyba. Kdyby nemlčel, jako vždy, a řekl, jak vše skutečně bylo... Stydím se, že jsem ty mladíky tehdy vyhodila!" prskla, a poté v místnosti zavládlo dusivé ticho. Všichni věděli, že by Erik nepromluvil snad ani kdyby přihlížel vraždě. Ta slova byla zbytečná.

V ten moment se Ollie rozzářil. S Erikem by hrůzná dovolená, dalo - li se to tak nazývat, nemusela být až tak hrůzná.

Neodpovídal. Nic nenamítal, ani nekýval hlavou, jen stál a koukal před sebe. Vlastně mu na tom nezáleželo.

„Eričku, já... pokud nechceš, nebudeme tě nutit. Ale kdybys s Olliem chtěl jet, můžeš," navrhla váhavě žena. Jak by byla ráda, kdyby její syn skutečně projevil zájem, o cokoli! A on dál stál a koukal před sebe. Nezáleželo mu na tom, nezáleželo mu na místě, na kterém stráví další měsíce svého života. Malé zapadlé město, do nějž se narodil, nevlastnilo ani železniční stanici a kdyby se ho někdo zeptal, jestli chce do většího s více možnostmi, nedokázal by odpovědět. Kdyby se naopak někdo tázal, zda by raději venkov, netušil by, a stejně tak kdyby otázka zněla – jsi ve svém městě spokojen?

Bylo mu to jedno.

Ticho v místnosti narušovalo jen Ollieho nervózní podupáváni, když se na svého přítele díval velkýma očima plnýma očekávání. Nad čím vlastně přemýšlel?

„Notak! Přece tam budu já! Nenechal bys mě samotnýho," vydechl Ollie a Erik na něj přesunul veliké mystické oči, v nichž se blonďák na moment ztratil. Byly neskutečně krásné.

„Eriku! Řekni, že pojedeš," pobídl jej, a brunet se zase zadíval kamsi před sebe. Hlavou mu prolétlo, jaké by to bylo kdyby měl na stropě pokoje hvězdy. Chtěl by tmu. Chtěl by být sám. Každý osamocený člověk rád pozoroval hvězdy, byly vzdálené člověku i sobě navzájem, a tím prohlubovaly teskný pocit léčivé samoty.

„Tak jo," řekl, bez změny výrazu. Když měl jet, pojede. Nezáleželo na tom.