Walking the Wire

Kapitola 3.

And I find it kind of funny
(A tak trochu to považuji za vtipné)
I find it kind of sad
(Tak trochu mi to přijde smutné)
The dreams in which I'm dying
(Ty sny, ve kterých umírám)
Are the best I've ever had
(Jsou nejlepší, jaké jsem kdy měl)
I find it hard to tell you
(Zdá se mi to těžké na vyslovení)
I find it hard to take
(Je to těžké na přijetí)
When people run in circles
(Když lidi běhají v kruzích)
It's a very very
(Je to velmi, velmi)
Mad world, mad world
(Šílený, šílený svět)
...

Fialové srdce toho bájného tvora od nepaměti zdobila nekonečná smrt. Sálala z něj do každého kousku těla a když jej křídla vynesla nad pustou zemskou krajinu, jako by za ním vlála a v závoji pokrývala osoby, lidi i místa, na nichž už navěky ulpěla. Byly to vzpomínky na vysoké vlny, které se již nikdy nemohly znovu vzedmout k výšinám, byl to chybějící a osvěžující tlukot dávno mrtvého srdce, byl to svět bez lidí.

Už toho kluka neviděl, teď byl pryč a místo něj přišel jiný, ovládaný úplně novou emocí. Byla to právě ta zářivá smrt, která se do něj dostávala, když se díval na vyděšené oči sebejisté dívky.

„Nemůžeš ho zabít," zakřičel, než se sesunul na zem, z hrdla se mu přitom dral hysterický smích a věděl, že se všech těch emocí, které v sobě cítil, už nikdy nezbaví.

„Nemůžeš! Nemůžeš, nemůžeš a nemůžeš!"

Dívčin křik, to bylo to, co opět rozbouřilo všechny ty vlny a ozýval se pak v ozvěnách hluboko pod hladinou, zvíře tiše trpělo a déšť smíchu se znovu a znovu spouštěl a zase ustával, točení světa za fialovou oponou bylo najednou šíleně pomalé. Ale smrt, ta za ní byla osvobozující.

Veliké šedé auto konečně zaparkovalo na příjezdové cestě k malé chaloupce odříznuté od společnosti víc, než zapadlé město u oceánu, které jim po celé životy bylo domovem, a oba chlapci vystoupili. Ani jeden z nich netušil, koho přesně očekávat, když se ale Erikův strýc hned po jejich vysazení rozhodl co nejrychleji prostor opustit, věděl Erik, co přijde. O Ollieho bratránkovi toho slyšeli spoustu a hezké nebylo nic.

Rodina Bellových byla poměrně emocionálně založená a její členové se buď milovali, nebo nenáviděli. Byli velmi autentiční a kontroverzní a výraz strýce Cartera neznačil nic dobrého, copak na tom ale záleželo? Bylo to jedno. Všechno.

Když se po zaklepání na dveře neozval jediný zvuk, pokusil se Ollie vzít za kliku. Překvapivě bylo otevřeno a tak oba vešli dovnitř, pokládaje si tašky do jedné z chodeb maličkého neupraveného domku. Byl stísněný, neuklizený a vyzařovala z něj puberta, v níž sem majitel přijel, smíšená s laxností a naprostou ignorací dospělého nyní v něm přežívajícího. Ten v tu chvíli vyšel z pracovny, oba mladíky si přejížděje skenujícím pohledem.

Lewis Bell byl od pohledu nepříjemný, starý a nevrlý člověk. Působil stejným dojmem, jako dům, v němž žil – vlasy měl rovné, kaštanové, delší, než bylo zvykem, ale nikoli cíleně, spíš to vypadalo, že si stále ještě krapet chlapecký rozcuchaný účes zapomněl ostříhat, na tvářích měl strniště, které ten dojem ještě prohlubovalo, a oblečení měl vytahané a neupravené. Nebyl vyloženě tlustý, na svaly ale taky nevypadal, a na nohou mu držely staré odrbané tenisky. Jeho snahu pomstít se celé rodině vlastní existencí pak završovala naštvaná, ironická jiskra v očích – ty měl zvláštní, plné emocí. Barva v nich by se dala jen stěží nazvat zelenou, spíš byly žlutozlaté, vcelku pěkné. Jak se ale zdálo, oči pro získání přítelnyně nestačily a od pohledu nesnesitelný muž tak stále ještě žil sám. Možná za to taky mohla samota, v níž se jakožto živoucí pomsta rozhodl přebývat.

„Opovážíte se něco ukrást," zasyčel nepříjemně, když se na oba chlapce podíval. Na oba koukal se stejným odporem, což bylo zvláštní. Většina lidí se na Erikově nepřítomném výrazu zastavila alespoň o něco déle a pak rozpačitě uhnula pohledem, on byl ale, jak se zdálo, obeznámen s chlapcovou povahou.

„Něco si ujasníme. Já nechtěl, aby vás sem ta kráva narvala a vy patrně taky ne, takže se snažte co můžete nedávat to moc najevo, jinak spíte v lese. Nic nerozbijete, nebudete sahat na moje věci. Moh' bych si určit, že bez mýho svolení nemůžete ven nebo tak, ale to je mi vcelku šumák, stejně tu nic není. Klidně bežte skotačit mezi stromy nebo tak něco," poznamenal ironicky, než kolem nich prošel směrem ke dveřím. Ještě, než stihl zmizet, se ale Ollie zamračil.

„Teta není kráva," vydechl, a Lewis nezaujatě pozvedl obočí.

„Je. I ty to víš. Ale my dva spolu diskutovat nebudeme. Vypadáš, jako ona," pronesl jedovatě a o chvíli později už se za ním zabouchly dveře a chlapci v malém domku osaměli. Na moment mezi nimi nastalo ticho, v němž se Ollie snažil zpracovat nenávistná slova svého bratrance a Erik beze slov znovu zvedl své tašky a zamířil do pokoje, který pro ně, nejspíš, Lewis vybral podle absence všech věcí, které se všude jinde válely po podlaze, skříňkách i postelích. Zde bylo čisto.

Na podlahu vedle postele si položil kufr a na moment se jen posadil, očima hypnotizuje stěnu před sebou. Hlavou mu prolétlo, zda v ní náhodou nežijí maličtí skřítci. Zda neumí tancovat. Možná, že oni nad sebou skutečně mají hvězdnou oblohu.

Kousek od postele pak bylo veliké okno, k němuž nyní přišel a bezmyšlenkovitě se opřel o jeho rám. Dokázal se z okna dívat hodiny, i když se venku vůbec nic nedělo – zdánlivě. Příroda zde byla fascinující, leč měl možnost spatřit jen stromy, co chaloupku ze všech stran obklopovaly, louku a kopce, mezi nimiž Lewis bydlel. Byli tu úplně sami. Věděl, že se brunet jen tak nevrátí.

A blonďák mlčel. To nikdy dřív nedělal, vždy byl velmi upovídaný a Erik věděl, že brzy nevydrží a něco poví. Bruneta samotného pak ke konverzacím zas tolik nepotřeboval, většinou mu sám něco povídal a Erikovi to vlastně nevadilo. Bylo mu to jedno.

Po nějaké době to skutečně nevydržel.

„Neměl bych s tebou vůbec mluvit," řekl podivně raněným hlasem, který však s brunetem nic moc neudělal. Dál koukal z okna na stromy sklánějící se pod přívaly větru a Ollie vlastně ani nečekal, že by se otočil.

„Sakra! Jak jsi mi to mohl udělat? Bylo ti úplně jedno, jestli tu budu sám, nebo nebudu! Myslel jsem, že jsi můj přítel! Máš mě milovat a chtít se mnou trávit čas! Eriku, tohle je debilní, jsme úplně v hajzlu a není tu ani signál, nic, a ty bys s klidným srdcem zůstal doma a ani by tě nenapadlo, jak moc tu sám budu trpět! Bylo by ti to jedno," osočil jej, a v očích se mu zalesklo.

„Otoč se na mě alespoň!"

Učinil tak. Pomalu a bez změny výrazu ve tváři. Necítil nic, žádný smutek, vztek, potřebu se hádat nebo jen odpovědět. Chtěl by koukat z okna. Mohl Ollie koukat z okna s ním? Kdyby k němu přišel a třeba jej objal, možná by se to Erikovi líbilo. Nebylo to však natolik silné, aby si o to řekl a on tak tu chvilkovou touhu po krátkém okamžiku opustil a nechal odplout kamsi pryč.

„Chci být sám! Nemůžeš jít na chvíli pryč?" vydechl nakonec rozhořčeně a úpěnlivě se na bruneta zadíval, a tak se zvedl, beze slov opouštěje místnost. Vlastně mu na tom nezáleželo...