Walking the Wire

Kapitola 4.

I been looking at the stars tonight
(Koukal jsem dnes v noci na hvězdy)
And I think oh, how I miss that bright sun
(Přemýšlel, jak mi chybí to zářivé slunce)
I'll be a dreamer 'til the day I die
(A budu snít, dokud nezemřu)
But they say oh, how the good die young
(A všichni říkají, jak to dobré umírá příliš mladé)
But we're all strange
(A přesto jsme všichni divní)
And maybe we don't wanna change
(A možná se ani nechceme změnit)
...

Když se nebe zatáhlo a na totožné duše pod těžkými mraky dopadaly malé kapičky samoty, shlížel tvor na zemi odkudsi z výše a prázdno, smutek a samota pomalu a jistě léčily jeho poničenou duši zkřivenou veselým smíchem předchozích dnů. Oči se mu leskly a v srdci měl klid, bylo to vzdálené všemu živému a on tu fascinující bouři tiše protkanou smrtí pozoroval, jako by počítal blesky ničící totožné duše a zabalující vše do té léčivé smrti, matky samoty a klidu.

Budeš sám, šeptaly mraky v nekonečné ozvěně, znovu a znovu. Sám, sám, sám, sám... Zas a znova. A tvor mlčel a vychutnával si ten pocit, tříštící se srdce se zrcadlilo na hladině smívající vše nečisté a smrt budila vše k dalšímu životu. Každá ztracená duše měla ráda déšť a bouři, vše bylo v ty chvíle tak smutné a nekonečně prázdné. A oba ty pocity byly nejkrásnější, jaké tvor znal.

Když se Erik prodíral křovím a stromy, které kolem chaloupky rostly, nepršelo. Naopak, po obloze plulo zářivé slunce halící zemi do zlatých paprsků a před jeho očima se kdesi za kopci skvěla zřícenina starého hradu, o který se už dlouhé roky, zdálo se, nikdo nestaral. Byl zapomenut a ponechán napospas osudu, a přesto to mebylo to, co Erika přimělo vydat se k památce na staré doby, o nichž už nyní kolovaly jen dohady a předpoklady.

Bylo to divné. Do Ameriky hrady rozhodně nepatřily, Amerika byla zemí indiánů a jejich kultury, ne tohoto. Hrad tu neměl co dělat. Jenže právě ta nepatřičnost a porouchanost nutily Erika se k budově vydat.

Nedalo se říct, že by nevěřil na archeologii a vědu. Kouzlo, které v sobě minulé doby měly ale bylo zvláštní právě posvátnou úctou, kterou vyvoláválo, fascinujícím temnem za nímž se mohlo skrývat úplně cokoli a hrdě prohlásit, že lidstvo ví, co skutečně bylo, se zdálo krapet nesmyslné. Ano, ony podstatné věci byly pravděpodobně nalezeny a vyzkoumány, kdo ale věděl, zda ve zdech domů tančili skřítci a na stropech se skvěla hvězdná obloha?

Zřícenina se pomalu blížila a on měl konečně možnost lépe si ji prohlédnout. Jedna věž hradu se zdála celá, neponičená. Další chyběla úplně, zbývaly z ní jen trosky. Jak se zdálo, vnitřní část hradu bývala z části plná chodeb a pokojů a z části v ní bylo nádvoří, které nyní tvořilo celý střed hradu, jelikož se nedochoval jediný kámen. Další dvě věže pak byly obě poměrně poničené, stále ale stály, a dokonce stály i hradby mezi nimi, po nichž se šlo dostat do jedné věže z druhé. Třetí část hradeb byla proražená tak, že Erik kdesi za ní zahlédl mosty, po nichž snad kdysi taktéž šlo přelézt z jedné věže do druhé, nyní to však kvůli stavu věží možné nebylo. Snad jen ona první byla ještě obyvatelná.

Když se k hradu dostal ještě blíž, měl možnost lépe se podívat právě na onu celistvou věž. Byla z velikých kamenů vytvářejících rovnou zeď do výšky několika metrů, pak ale tyto kameny končily a začínaly do užší části, vytvářeje tak malý balkónek, dalo by se říct. V této užší části bylo daleko víc oken a hlavně, dochovaly se i s okenními tabulkami. Pak zeď opět končila a následovala už jen maličká věžička. Kolem ní tak byl prostor, na nějž patrně šlo vylézt a pozorovat z hradu okolní nespoutanou přírodu, stromy, hory a kopce. Erik v okolí nezahlédl žádnou vesnici nebo jiný důkaz života a snad i proto se k hradu vydal. Chtěl do té věže vylézt a podívat se dolů. Prázdnota znamenala fascinující smrt, protože každá samota byla vždy protkaná smrtí. Ne tou krvavou, v níž se mění život. Tou bezbolestnou, kterou odrážely kapky deště.

Vyšplhal do kopce, na němž se zřícenina nacházela, a polorozpadlou branou vešel dovnitř, to, co spatřil, však nečekal. Nepřekvapilo jej to natolik, aby změnil výraz ve tváři nebo se byť jen pohnul, když se však rozhlédl po nádvoří, byl si jist, že v komplexu nebyl první návštěvou.

Tam, kde hradby nebyly porušeny se skutečně nacházely dřevěné mostky kdysi spojující jednotlivé věže. Bylo na nich dokonce cosi, co patrně před lety mělo představovat zábradlí a prkna se zdála dostatečně pevná, aby udržela snad kohokoli. Mezi stěnami, které se obě dochovaly dostatečně aby na nich zůstaly ony mostky byl natažen provaz – poměrně nový, upevněný jakýmsi zvláštním až příliš moderním zařízením, aby pocházelo z doby onoho hradu. Lano bylo pevné a Erik nepochyboval, že slouží k provazochodectví. Pod tímto lanem pak vedlo další, patrně stejné, jako první. Nad tlustým provazem se nacházel jeden užší, nejspíš bezpečnostní, kdyby provazochodec padal. Byl umístěn tak, aby vedl nad hlavou tanečníka.

Stál ve stínu jednoho z mostků a nemohl tak být spatřen – věděl, že to nepotrvá dlouho a osoba, která hrad objevila před ním se ukáže, a stejně tak pak věděl, koho spatří. Nepřekvapilo jej proto, když se po jednom z mostků přemístila k pevnému lanu postava s výjimečně uvolněným výrazem a dlouhou tyčí pro udržení rovnováhy. Lewisova tvář byla klidná a navzdory chybějícímu zajištění vypadal naprosto sebejistě, když se první z jeho chodidel dotklo vratkého provazu. Erik si všiml, jak vzpřímeně šel, jak zpevněné měl tělo. Nepotřeboval by onu tyč, bylo na něm vidět, že se s ní pouze procvičuje.

Nacházel se zhruba vprostřed lana, když se na něm otočil a pomalu se rozešel pozpátku. To pak provedl ještě jednou. Tyč nakonec pustil a nechal s rachotem dopadnout na zem, když se zcela klidně, tentokrát už pouze popředu, vydal zpět na konec lana. Vypadal, jako by při té zvláštní činnosti tančil. Když ale pootevřel oči a všiml si chlapce schovaného ve stínu, na moment jeho tělo zakolísalo překvapením. Ustál to však, a spěšně se rozešel na konec lana, přecházeje po mostku směrem dolů, k Erikovi. Zvláštní jiskry patrně způsobené stářím se do jeho očí vrátily, když si Erika nepříjemně prohlédl.

„Můžeš mi vysvětlit, co tu kurva děláš?!" vydechl naštvaně. Všechen klid, kterým do té doby oplýval jako by zmizel. A Erik mlčel, jak měl ve zvyku, nechávaje tak naštvaného bruneta čekat na odpověď, která stejně nikdy neměla přijít.

„Bože, tohle jsem nepotřeboval. Ty seš hluchoněmej? Jo, něco takovýho ta kráva říkala, pravda. Nemluví, neposlouchá... Ježíši! Proč se tahle sračka musela snýst zrovna na mě!" zakřičel rozhořčeně, otáčeje se k Erikovi zády. Slyšel ho. Uměl mluvit. Stejně se ale neozval. Svým způsobem to bylo jedno.

„Kurva! Co s tebou? Půjdeš pryč?"

Neodpověděl. Nezměnil výraz ve tváři. Jen na něj dál koukal. A tak to Lewis nakonec vzdal a vrátil se k lanu, kvůli němuž přišel, a Erik vytrvale stál a pozoroval tanečníka, který jej svým způsobem fascinoval. Ne tak Lewis samotný, o tom si brunet nemyslel nic. Neměl to ve zvyku. Činnost, kterou provozoval, jej ale zajímala, když šel za Olliem a oznámil mu, že by chtěl tančit, viděl v hlavě něco podobného, tyhle pohyby, to byl tanec.

A slunce se pomalu vydávalo k obzoru, den se měnil ve večer a on tam stále tiše stál, nechávaje Lewise opět se uklidnit. Ze začátku nepřestával přemýšlet, jak se kudrnatého zbavit, nyní mu ale tak nějak přestával vadit. Ano, stále tam stál a pozoroval jej naprosto příšerným způsobem, na jinou stranu na tom ale nezáleželo. Chtěl se odreagovat a to se taky stalo.

A když pak slezl, uklízeje tyč a odebíraje se kamsi pryč, byla už tma a i Erik se rozhodl vrátit se zpět do domku, v němž měli s Olliem přebývat. A ještě předtím se jejich oči setkaly a kudrnatý nepatrně naklonil hlavu na stranu.

„Chtěl jsem tančit," řekl, jako by to byla odpověď na otázku, která visela kdesi ve vzduchu, a tím bruneta naprosto vykolejil. Hlas Erika byl zastřený, nepoužívaný, a vzhledem k tomu, že Lewis z tetina vyprávění chápal, že kudrnáč nikdy nepromluví, tohle jej šokovalo. Pak se ale zamračil.

„Ty umíš mluvit! A slyšíš! Můžeš mi vysvětlit, proč mi tedy nejsi schopen normálně odpovědět?!" vydechl, opět napruženě. Ta otázka už však navždy zůstala kdesi ve vzduchu.