Walking the Wire

Kapitola 11.

If I lay here
(Kdybych si sem lehl)
If I just lay here
(Pokud bych si sem prostě lehl)
Would you lie with me and just forget the world?
(Lehl by sis se mnou a zapomněl na svět?)
...

Snad jen ten zvláštní tvor dokázal svou přítomností chránit před pálivým ohněm vyčítavé záchrany. Veliké tělo temně fialové barvy jako by chránilo tu zvláštní divnou duši a snaha vířící vodou pak umírala kdesi v hlubinách, ta léčivá smrt jako by dítě zachraňovala a vytahovala. Bylo jedno, zda zářily hvězdy nebo svítilo slunce, tam, hluboko v očích samotné smrti to záchranné lano vždy viselo a tvor se v ty dny zdál neskutečně nápomocný a mírumilovný, leč byl vlastně dávno bez života.

Chtít někoho zachránit je sobecké.

Za okýnkem Lewisova auta se míhala okolní krajina a Erik ji nepřítomně pozoroval, ponořený kdesi hluboko ve vlastních myšlenkách. Pomalu se stmívalo, strávili na prahu malé chaloupky skutečně dost času a obloha se opět zatahovala, za což byl Erik vděčný. Světlo bylo zvláštně temnou a lživou záležitostí. Způsobovalo ten teskný smích, který dřív nebo později zavinil velikou bolest.

I před šero panující venku Erik vnímal, že v podstatě nevyjeli z lesů. Jak mu Lewis krátce vysvětlil, měli namířeno do malé chaty, kterou mu občas půjčoval jeden z dávných přátel z dětství, jelikož do ní sám příliš často nejezdil právě kvůli vzdálenosti od veškeré civilizace. Lewis ji naopak oceňoval. V rukou držel menší batůžek s věcmi, které na noc potřeboval, včetně oblečení, jídla, hygieny a vody na kontaktní čočky, které nosil, a potřeboval na noc vyndávat.

Konečně auto zastavilo. Před nimi stála dřevěná chaloupka, skoro ze všech stran obklopená stromy. Nesvítila na ni žádná lampa a bylo náročné všimnout si všech jejích rysů, byla tmavá a snadno splývala s okolím. Tmavé stěny, patrně ze dřeva, tvářily se, že skrývají velmi útulný vnitřek a když Erik vstoupil, jeho domněnky se potvrdily. Uvnitř byly dvě místnosti, z nichž jedna sloužila jako koupelna a ve druhé bylo vše ostatní potřebné k životu včetně větší postele, patrně manželské, vedle níž dlel menší noční stolek. V rohu místnosti pak byla kuchyňská linka, dalo-li se to tak nazývat, větší dřevěný stůl a pohovka. Na jedné ze zdí mohl spatřit menší knihovničku.

To místo skutečně nebylo stvořeno pro delší dovolenou, spíš pro kratší přespání, vypnutí a možnost oprostit se od běžného života a světa. Celý vnitřek chaloupky přitom působil příjemně, útulně a vzdáleně všemu dění. Bylo to zvláštní.

Mladší se beze slov přemístil k posteli, na jejíž kraj se posadil tak, aby se mohl zadívat z většího okna nabízejícího výhled na oblohu posetou hvězdami a temné stíny stromů. Byly to dlouhé minuty, kdy mezi muži panovalo ticho a Erik netušil, co přesně Lewis dělá, snad si jen užíval toho ticha, snad se zavřel v koupelně, snad chodil kdesi za brunetovými zády. Vlastně to nevnímal. Společnost staršího z nich dokázala být taktéž velmi tichá, pro leckteré snad až nepříjemně, ne však pro Erika. Cítil, jak se po určité době postel vedle něj nepatrně prohnula, když se na ni posadil i brunetův společník, taktéž se opíraje o její čelo. Okrajově zavnímal, že Lewis zaklonil hlavu a beze slov zavřel oči, snad ponořen v myšlenkách. Pak je ale otevřel, dívaje se na strop nad nimi.

„Jsi zvláštní," vydechl nakonec Lewis. Erik se naň neotáčel, neodpovídal, ta věta si nevyžadovala odpověď, přesto však vnímal každé následující slovo.

„Ne divnej. Divný jsou lidi kolem. Když mi vás sem ta kráva cpala, oznámila mi, že nemluvíš. To není pravda. Nejseš němej nebo hluchej, posloucháš. Ale odpovídáš jen na ty skutečně podstatný věci, což spousta lidí nechápe," řekl, tón jeho hlasu byl přitom jaksi zastřený, jako by to ani neříkal Erikovi. Jako by to povídal jen tak, do vzduchu. Bez významu. Jen to chtěl říct.

„Je to divný, protože tyhle divný lidi berou za podstatný všechny ty sračky typu jak se jmenuješ, kde studuješ nebo co chceš dělat v budoucnu. Společnost obecně je dost divná záležitost, asi proto s ní odmítám žít. Ty jsi... zvláštní," zopakoval. A všechna ta slova pak skutečně zvláštními byla, protože v ty chvíle si Erik teprve uvědomil, co se Lewisovi podařilo. Byl snad prvním člověkem, který jej skutečně pochopil.

Nečekal to. Překvapil jej. A proto mu to řekl.

„Já mám draka," zašeptal do tmy. Nikdy to nikomu neřekl, věděl, že by to ostatní nepochopili. Nikdy jej nikdo nepochopil. Ale Lewis chápal skřítky tancující ve zdech kdesi pod magií hvězdné oblohy. Mohl proto pochopit i to, na čem skutečně záleželo? Mohl pochopit smrt?

Lehl si na postel, dívaje se kamsi na strop, a Lewis ten pohyb zopakoval. Nic neříkal, jen poslouchal.

„Vidím ho. Létává nade mnou a chrání mě. Kdyby zemřel, zemřel bych taky, jsem si tím jist. On je smrt, ale ne ta krvavá. Je tou smrtí, bez níž nejde žít. Tou hřejivou. Tou, která zabije emoce a zachrání tak člověka od trápení. On mne zachránil. Občas na něj koukám a přemýšlím, proč nad námi nemůže být hvězdná obloha... Vidíš ho?"

Koukal ven, z okna, pozoruje tu siluetu temného tvora kdesi mezi hvězdami, cítil ale, jak jej Lewis beze slov chytil za tvář a otočil si jeho hlavu k sobě. V jeho očích bylo přitom něco zvláštního, nesnažil se nějak si Erikova slova přeložit. Bylo možné, že by je skutečně chápal tak, jak byla řečena?

„Vidím," odvětil tiše. A Erik věděl, že nelže, že si je svou odpovědí jist. Nehleděl přitom na hvězdnou oblohu, snad si odvodiil, že tam nikdo krom Erika draka nikdy neuvidí. Ba naopak, on jediný hledal tam, kde se drak skutečně nacházel, když při té odpovědi pozoroval Erikovy zářivé fialové oči, bouřlivé a zároveň klidné jako nejklidnější moře, v němž hluboko v Erikově nitru nekonečná ozvěna odrážela chlapcovy myšlenky. A brunet cítil, jak jej muž jemně chytil za ruku a propletl jejich prsty, jeho dlaň byla přitom jemná, teplá a velká, se sametovou kůží. Jemně Erikovu ruku tiskl a brunet ten stisk oplácel, kdesi nad jejich hlavami létal magický tvor ochraňující dvě tichá těla dívající se navzájem do očí a Lewis se skoro neznatelně usmíval, zatímco Erik sledoval ty zlatožluté oči které jako by při tom kontaktu roztály, byly jako slunce vzbuzující ten divně teskný smích a přesto ta chvíle nikterak teskná nebyla.

Lewis ho pochopil. Viděl, co Erik nikdy nikomu neukázal. Viděl, co bylo skutečně podstatné. Byl to vlastně hrozně zvláštní moment...

„Chtěl jsem tančit," zašeptal Erik, stejně, jako při jejich prvním setkání, tentokrát však Lewis nenadával, nezlobil se. Jen se neznatelně usmál, vstávaje z postele, a za ruku Erika dovedl doprostřed místnosti. Nehrála žádná hudba a Erik ji vlastně ani nechtěl, zkazila by ten moment. Zpěváci a hudebníci se svými kousky vždy snažili sdělit něco důležitého, alespoň podle nich, a Erik to slyšet nechtěl, ta noc byla důležitá, ta chvíle byla důležitá a ten moment byl důležitý. Nepotřeboval hudbu.

Lewisovy ruce jemně obemkly jeho pas a muž nechal Erika položit si dlaně na jeho ramena.

„Povedu tě, dobře?" zeptal se, nečekal však odpověď. Každý jeho pohyb byl té noci jemný a opatrný, tanec byl vlastně zvláštně jemnou a opatrnou záležitostí, ať už se odehrával na dřevěném parketě podlahy chaloupky nebo na vratkém laně vysoko v kopcích. Jejich těla se na sebe tiskla a oni se otáčeli v líných kruzích, nad sebou viděl Erik kdesi v zlatožlutých očích všechny hvězdy na nebi a v hlavě se mu vybavilo přání, které kdysi měl. Nyní se nad ním ta obloha skutečně nacházela a on se jí držel, cítil, jak blízko Lewis byl a vlastně mu to nevadilo.

Erik věděl, kdy ztratil všechny ty emoce, které jiní mívali a vybavoval si, jak tehdy v podniku Ollieho tety pozoroval citlivého zpěváka a přemýšlel, jaké by to bylo opravdově cítit. Zase vnímat, jak jeho srdce tluče a doufá. Znát ty hloupé emoce, které vlastně nechápal.

A když té magické noci plné hvězd koukal do Lewisových očí, hlavou mu prolétla myšlenka, kterou vlastně nečekal. Stále necítil nic z toho, o čem ostatní mluvili. Stále si přišel prázdný. Pokud se ale i on mohl někdy zamilovat - jako skutečně zamilovat, tak, jak o tom slýchával, pokud to skutečně šlo - v ten moment si uvědomil, že s Lewisem by to možná dokázal.