Walking the Wire

Kapitola 12.

The sun goes down
(Slunce zapadá)
The stars come out
(Hvězdy vychází)
And all that counts
(A vše, na čem záleží)
Is here and now
(Je teď a tady)
My universe
(Můj vesmír)
Will never be the same
(Už nikdy nebude stejný)
I'm glad you came...
(Jsem rád, že jsi přišel...)
...

Kdykoli se Erik na svého draka díval, mohl si všimnout jeho velkých očí, prázdných a přesto podbarvených smutkem. Jeho čtyřnohý společník míval taky takové, věděl to, a snad právě to jej už v den, kdy bájného tvora spatřil poprvé, donutilo pochopit ho, přijmout za vlastního. Sžít se s ním. Ty oči se na něj vždy dívaly s láskou, kterou ve svém okolí neviděl. Děti vždy byly a budou zlé, a přestože se s nimi jako malý snažil bavit, selhával, snad na něm už tehdy bylo cosi jiného a divného, co mohl pochopit jen ten pes, nikdo jiný.

A pak ho zabila, zabila ho jako ta nejkrutější krvavá smrt, připravila jej o to jediné, na čem skutečně záleželo. Byl tak jiný. Nepoznával se, když na sebe vzpomínal. Všichni kolem plakali, i on chtěl plakat. Breč, opakoval si v duchu, breč už, sakra! Chtěl, aby to bolelo, šíleně bolelo! Chtěl, aby se mu rozpadalo srdce a aby se to všechno odráželo ve slaných kapkách na jeho lících. A skutečně tu bolest cítil. Jen neplakal. Už nikdy.

Když člověk ztratí to jediné, pro co měl chuť žít, často zjistí, jak jsou slzy zbytečné. Se smrtí toho nevinného tvora totiž Erik zjistil, jak krutí a bezohlední lidé jsou. Pro ty nemělo smysl ukazovat city.

Od té noci v chaloupce se Erik s Lewisem neviděli dlouhé dva dny. Do domku v lesích se vrátil Ollie, který se jal vynahradit Erikovi vše, co mu způsobil – snad měl černé svědomí, snad rozchodem s dívkou ztratil možnou zábavu a nyní neměl co dělat, snad se toho ve vesnici nedaleko chaloupky stalo víc, než Erik věděl, blonďák se však rozhodl zůstávat v brunetově přítomnosti a nenaskytl se proto čas vytratit se ke zřícenině a tanečníkovi vysoko v kopcích. Až třetího dne jako by se Ollieho svědomí konečně uklidnilo.

„Promiň, Eriku," zašeptal znovu, jako by to snad něco změnilo.

„Posral jsem to. Asi. A nejen u tebe," řekl, a v očích se mu provinile zalesklo.

„Nevím, co dělat a říkat. Možná bych tě měl nechat být... On se o tebe bratránek postará," vydechl. Bylo zvláštní, jak měli oba muži, přestože si nebyli nikterak příbuzní, tendenci vyslovovat slovo bratránek naprosto totožně.

„Je to dement, to už jsem si všiml, ale jestli s ním chceš být... Koukal na mě jako na vraha, když jsem se k tobě přiblížil, takže ti snad neublíží. Ježíši, tohle je šíleně nepříjemná představa, to mi věř. Je to dement... Kdyžtak řekni, kdybys potřeboval, rozbiju mu ciferník," nadhodil, jak už ale stihl zjistit, Erik na podobné žertíky moc nebyl, a proto to Ollie nakonec vzdal, poplácal bruneta po rameni a s pár věcmi schovanými v malém batůžku na jeho zádech zmizel kamsi mezi stromy.

Cesta k hradu uběhla toho dne rychleji, než obvykle. Lewis už byl dávno rozcvičený, na laně se však nenacházel a tak se pod něj Erik beze slov posadil, pozoruje zručně opravený provaz nad tím větším, po kterém se chodilo. Zajištění na něm bylo daleko lepší, než původně. Slyšel kroky kdesi nad sebou, nepohnul se ale, připraven na příchod tanečníka, kterého bude jako vždy beze slov pozorovat. A ten se po chvíli dostavil, tvář měl ale uvolněnější, než obvykle. Krátce na Erika kývl v pozdrav, když si jej všiml, a po dobu brunetova představení neměl zapotřebí dělat, že tam chlapec nesedí. Nemluvili spolu, nekoukali se na sebe. A stejně Erik poznal, že Lewis jeho přítomnost přijímá.