Walking the Wire

Kapitola 18.

Where did I go wrong, I lost a friend
(Co jsem udělal špatně, ztratil jsem přítele)
Somewhere along in the bitterness
(Někde vprostřed té hořkosti)
And I would have stayed up with you all night
(A zůstal bych s tebou vzhůru celou noc)
Had I known how to save a life...
(Kdybych tehdy věděl, jak zachránit život...)
...

Byla to odvaha, co kolovalo v srdcích mladých středoškoláků, když Erik pozoroval své vrstevníky sedící na těžkém nebezpečném stroji. Všude kolem byl hluk a oni jako by se v něm vyžívali, přál si odejít, zavřít se do pokoje a zahledět kamsi do dálky. Přál si vzpomínat, vymýšlet alternativní konce příběhu svého života a nevnímat. A stejně neřekl vůbec nic, jako vždy poslední dobou, jen stál, koukal před sebe a nedával na sobě znát jedinou emoci. Nebylo, proč taky. Na ničem, co se kolem něj dělo, nezáleželo.

„Notak, Eriku! Přece nejsi až takový srab?" zeptal se jeden a s úšlebkem jej chytil okolo ramen, když se ale Erik ani nehnul, změnil se jeho výraz na daleko otrávenější.

„Přece k nám chceš patřit!"

Nechtěl.

„Každý chce!"

On ne.

„Tak musíš projít základní zkouškou."

Nedokázal to. Nemohl to dokázat. Měl strach, nikdy nebyl nijak extra odvážný a právě v ten moment se mu to vracelo, nebyl vyloženě vyděšený, měl ale strach a ten nedokázal přemoct. Odvaha byla hrozně stupidní záležitostí. Je náročné zapadnout do světa plného odvahy, přestože je strach naprosto běžnou součástí všech životů.

Byl už pozdní večer, když se tichý brunet s hlubokýma fialovýma očima vydal domů. Dlouho už svého přítele nenavštívil, a přestože to v něm nevyvolávalo žádné pocity, bylo to svým způsobem zvláštní...

To bylo taky to jediné, co Erik zvládl vnímat. Ne cítit – uvnitř si připadal stále stejně prázdný, dokázal ale určit, když bylo něco zvláštní nebo fascinující, protože to bylo cosi, co nešlo přímo z něj, spíš... z okolí. A on pouze věděl, že to tam kdesi je.

Mezi fascinací a tím, kdy jej něco fascinovalo, byl také rozdíl. Když se díval na zpívajícího bruneta, bylo to, jako by z něj ten pocit vyzařoval, Erik ty neviditelné vlny spatřoval rozčesávat vzduch a hlava mu podsunula ten výraz, který mu byl tiše sdělován – fascinující. Stejně to bylo se zvláštními událostmi. Necítil nic, když od hrobu svého jediného přítele odcházel. Ale to místo, ta atmosféra a ten moment, vždy to tam bylo takové zvláštní...

Ve svém pokoji se opět neslyšně posadil na postel, dívaje se kamsi z okna, kde veliký zlatožlutý sluneční kotouč mizel za obzorem, a v hlavě se mu vybavily Lewisovy oči, tolik podobné těm paprskům.

Krvavá smrt je nebezpečná. Nebát se jí je srabácký. Odvaha je srabácká. Jenže kdybych se nebál a tu odvahu sehnal, mohl bych se všeho zbavit. Vidět tu krvavou smrt je odvážný.

Jeho vlastní slova vybavila se mu nyní v hlavě tak rychle a nečekaně, že jej donutila znovu se ponořit do vzpomínek. Ano, tehdy se hodně mluvilo o odvaze, tolik se jej snažili přesvědčit na onen stroj skutečně nasednout, vyjet na opuštěnou silnici kamsi do neznáma a ukázat, že má v sobě víc, než si myslí. Motorka to byla nádherná, skoro nová a takřka nepoužitá, on na ní ale jezdit neuměl a na štěrkové cestě místy zdobené kořeny na ni zkrátka sednout nedokázal. Snad právě to mu tehdy zachránilo život.

Krev, všude byla krev. Těžká kola na štěrkové cestě podklouzla a hluk se znásobil, cesta se svažovala a řidič najednou padal na kamínky a později do prázdna, po zemi tekla krev vsakující se do poškrábané kůže a kluci kolem jako by se změnili, ony neprostupné masky odvahy byly pryč a strach nepřestával cloumat jejich těly. Přítel jim ale neodpovídal, potřeboval do nemocnice. Všechno se v jednom jediném momentě pokazilo víc, než mohlo.

A Erik mlčel, pozoroval ty temně rudé kapky a vnímal, že to vlastně bylo... fascinující. Ne děsivé, ne šílené, ne smutné. Fascinující, a přesto ten pocit vlastně ani necítil. Jen tam byl, v temných hustých kapkách.

Od smrti svého jediného přítele neplakal a ani když pak pozoroval kluky snažící se mladíka zachránit, nedostaly se na jeho tvář slzy, teď to ale bylo jiné. Od smrti psa cítil emoce, jen je nedával znát. Nyní si tam přišel naprosto zbytečně, na světě kolem něj od toho nešťastného dne nezáleželo, nyní mu ale začalo připadat, že vlastně nezáleží ani na něm samotném. Život a smrt, koloběh, který nikdo nikdy nemohl zastavit, a dokud ona krvavá stále existovala, nebylo podstatné vůbec nic.

Necítil, nevnímal. Jen se díval. Snad byl v šoku, jak později řekl psychiatr, tak to ale nevnímal, nepřišel si nijak odlišně. Nepřišel si nijak. Bylo to, jako by uvnitř něj navždycky zemřelo cosi, co kdysi dávno způsobovalo slzy na jeho lících, vyděšený tlukot srdce a úsměv na jeho rtech. To cosi, co od doby, kdy přišel o psa, potlačoval a snažil se schovat. Navždy se to utopilo v kapkách krve a hrůzném výjevu, který před ním ležel.

Bylo to pryč.

Tu motorku, skoro novou, jen s pár škrábanci na kožené sedačce pak ještě dlouho vídal za výlohou v jedné z místních zastaváren. Vlastně až donedávna.

„Eriku! Eričku, mrzí mě to, tolik mě to mrzí..." vzlykala tehdy jeho matka, držíc jej v náručí. Viděl, jak si vyčítala, co všechno musel vidět, jenže proč? Nezáleželo na tom, na ničem vlastně nezáleželo. Bylo to ono umrtvující poznání, které mu vlastně ulevilo od všech emocí, do toho dne si každý moment přál, aby se jich zbavil, a nyní se to stalo. Necítil je. Nebolelo to. Už nikdy nemohlo.

Jenže zároveň už matčino objetí nebylo nikterak uklidňující nebo příjemné, dny se začaly slívat do jedné nekonečné cesty k definitivní smrti, na níž vlastně nezáleželo, občas obohacené o nepodstatnou návštěvu psychologa marně se jej snažícího rozmluvit, on ale na nic nereagoval. Proč taky?

Krvavá smrt byla krutá součást života, která hýbala světem, a tichá smrt naopak uklidňovala, zabíjela zbytečnou bolest a držela Erika při životě. To bylo jediné podstatné. Ne jeho život, jak si myslel po ztrátě psa. Smrt. Přicházela a odcházela. Proč tedy záleželo na tom, kolik je mu let, jaká se mu líbí barva nebo co by jednou rád dělal za povolání?

Toho dne doopravdy zemřel, a už nezáleželo na tom, jestli se jeho fyzická stránka pohybuje po zemském povrchu, nebo nikoli. Jeho pocity byl pryč. Tedy, alespoň do posledního týdne, který sám stále moc nechápal, tu radost ale cítil, když jej Lewis líbal, držel u sebe v objetí a miloval. Tehdy, na malý moment, byl na živu. Čím přesně to bylo? Mohl za to jeho společník? Bylo to zvláštní, přestože nepodstatné. Jenže šlo jen o jednu hloupou emoci, lásce natolik vzdálenou. Co ta znamenala? A přesto když se zadíval do hlubokých očí svého draka a viděl v nich tichou výtku vpletenou do tiché smrti zmítající tělem zvířete, byl si jist. To jediné, co mu ještě zůstalo, by se mezi stromy vrátilo rádo. Bohužel, bez Erika drak neexistoval.