Podstata démona

Teď se nevzdám - 52. část

Ahoj všichni, kteří jste tu po mé další ze stále se opakujících, neskutečně dlouhých pauz ještě zůstali! 😅 Chtěla bych vám poděkovat za trpělivost, kterou se mnou máte. 🙏 Všichni, kdo jste někdy zkoušeli psát nějaký delší příběh určitě chápete, že ne vždycky se chce psát dál a ne vždycky to s ohledem na všechny další události ve vašem životě jde.

Jestli tu je ještě někdo z těch, kteří začali číst příběh v dobách před těmi cca 6 - 7 lety, kdy jsem ho tu začala publikovat, tak jistě víte, že se stále točím v obdobích, kdy píšu a následně v obdobích, kdy zkrátka nepíšu. Ne vždy se mi do toho chce a občas mě to ani tolik nebaví a v takových chvílích se na to prostě vykašlu, protože vím, že se to zase otočí a přijde čas, kdy mě bude psaní zase bavit a naplňovat.

Teď jsem se zrovna dostala do fáze, kdy mě psaní zase chytlo a už mám pro vás v záloze připraveno i dalších pár následujících kapitol, takže by teď mohly zase nějakou chvíli vycházet! 😁 Nechtěla bych si je vystřílet hned na začátku, takže dejme tomu, že by mohly vycházet zhruba jednou týdně během víkendu a uvidíme jak to půjde.

Pevně doufám, že se mi konečně po těch letech podaří příběh dokončit, ale přeci jen mě čeká ještě poměrně velká část práce, takže uvidíme jak to půjde.

A teď už dost řečí a doufám, že vás následující díl bude bavit. 😊

Lehce jsem drcla do dveří, abych je pootevřela natolik, aby se jimi dalo protáhnout. Při mé smůle ale panty dveří zaskřípaly do ticha tak, že by to ani hluchý nepřeslechl, a tak jsem vběhla dovnitř s napřaženou rukou pevně svírající svou jedinou rádoby zbraň – kámen, připravená zasáhnout kohokoliv, kdo by mi přišel do rány.

Místnost, do které jsem vpadla, byla jen o něco málo větší než chodba a k mému překvapení obehnaná různými stojany se všemi možnými zbraněmi. Uprostřed na dvou dřevěných lavicích seděli naproti sobě dva démoni a leštili dva dlouhé meče.

Vypadalo to, že zaskřípání dveří brali pouze jako upozornění, že přichází nějaký další démon a rozhodně ne jedna z vězňů s kamenem v ruce, který v této zbrojnici působil hrozivě asi jako klacek mezi noži.

Stihla jsem akorát doběhnout k prvnímu, ale když už jsem se ho chystala praštit svým kamenem, démon pustil meč, který zrovna dával do pucu a s trochu zmateným výrazem ve tváři zastavil mojí ruku oběma svýma. To už ale zpoza mě vyskočil Roxy s napřaženými pařáty démonovi na hruď, čímž ho povalil na zem.

Démon nestihl ani pořádně zareagovat, než jsem upustila kámen, popadla ze země meč a proklála mu jím hrudník.

Strážce Holis se mezi tím snažil vypořádat s druhým démonem. Ten ale nad ním měl značnou výhodu, protože na rozdíl od Holise byl ozbrojen a jemu tak nezbývalo, než se v rychlosti snažit vyhýbat jeho ranám.

To, že byl démon plně zabraný do boje s Holisem, mi poskytlo výhodu, a tak jsem vytáhla meč z démona před sebou a vrhla se na druhého. Ten si v zápalu boje vůbec nevšiml, že se k němu blížím zezadu, a tak bylo za chvíli po všem. Druhý démon se mrtvý svezl k zemi. Zadýchaný Holis na mě vděčně kývl.

„Dojděte pro ostatní, že jsme našli zbrojnici, ale že dál cesta nevede. Budeme se muset vrátit, ale ti kdo můžou, ať se ozbrojí." Pokynula jsem Holisovi, což bylo trošku zvláštní vzhledem k tomu, že to byl chlapík minimálně o dekádu starší než já, ale jako správný voják uznal mé slovo jakožto současného vůdce skupiny. Při cestě ven popadl meč, který teď ležel na zemi vedle démona a běžel vše nahlásit skupině čekající na chodbě.