Podstata démona

Ráno plné příslibů - 23. část

Zahájení mého pobytu v Královské jednotce nebylo úplně slavné, ale první dva týdny, ač se to ze začátku nezdálo, nakonec utekly jako voda a my si pomalu začali zvykat na zdejší podmínky. Můj nový budík mě díky bohu zachránil před znovu navštívením okruhu JS, ovšem někteří jako třeba Damian si zkrátka nedali domluvit a byli tak na JS okruhu jako doma.

Co se týče mě a Olívie, snažily jsme se držet krok s ostatními, ačkoliv mi celý ten čas plný přednášek, historie, studie taktik, zbraní a všech ostatních teoretických věcí, veškeré informace lezly jedním uchem tam a druhým ven. Nejsem hold zrovna studijní typ.

Ovšem dnes se vše změní. Počínaje dnešním dnem nám začíná konečně i fyzický výcvik. Po těch čtrnácti dnech sezení na zadku a vymývání hlavy jsem se dnešku nemohla dočkat.

Neberte to špatně, teorie je jistě důležitá součást toho všeho, ale copak mi k něčemu v boji bude, když nepřítele uchvátím svou schopností vyjmenovat všechny typy zbraní, nebo čím je naleštit, aby se mi v nich odrážel západ slunce?

Živě si dovedu představit výraz protivníka hned po tom, co bych se pustila do přednášky o tom, jak velká vrstva Tertodiánské masti se musí nanést na zrezlé brnění, abyste odstranili rez, ale nepoškodili jeho integritu. Jo, zaručeně bych mu tím vyrazila dech a hned na to ho dorazila informací o tom, jak se naši předci bránili pouze kameny.

Neskutečný kolik mi toho i přes mou snahu téměř všechno ignorovat utkvělo v paměti.

„Slyšela jsem, že vás dnes konečně čeká taky nějaký pořádný trénink," ušklíbla se Preffy, která zrovna vyšla z koupelny, zatím co si svazovala své bílé vlasy do copu. Což samozřejmě nebylo to, co mě na ní zaujalo.

„Ty dneska nejdeš na trénink?" podivila jsem se zatím, co jsem si se zájmem prohlížela její současný oděv. Byl sice tréninkovému poněkud podobný, ale přesto se zdál jako daleko elegantnější. Skládal se z plátěného trika, koženého korzetu se znakem Ilidianu, kalhot z Nimdörské tkaniny, kožených bot a opasku, u kterého měla zavěšený meč v pochvě.

„Ne, dnes vyrážím misi. Když vše půjde dobře, tak jsem za týden zpět," seznámila mě se svým programem a já jen pokývala hlavou na srozuměnou. „Máme cestu na sever do Gerdanského pohoří."

„Tak to se těším, až mi pak budeš vyprávět," mrkla jsem na ní, rozloučila se a vydala se vstříc své vlastní cestě. V patách mi cupital můj už ne úplně tak malý démon a já už teď cítila v kostech, že dnešní den bude stát za to.

„Aaa zdravím tě Ruth a Roxy, kámo ty nám rosteš před očima," pozdravil nás zvesela Werden, který mířil do našeho pokoje. Dle jeho oděvu jsem usoudila, že se účastní mise společně s Preffy.

„Taky na sever?" zatvářila jsem se vědoucně.

„Přece bych tam Preffy nenechal jít samotnou. Dovedeš si představit, jak katastrofálně by to dopadlo?" zasmál se Werden a nesměle se poškrábal na týle.

„Já třeba ne, můžeš mi to trochu přiblížit?" objevila se ve dveřích pokoje Preffy a se zaujetím se opřela o jejich rám.

„No... eee..." hledal slova a s nadějí v očích se obrátil na mě.

„No hochu, tohle je tvůj boj, mě do toho netahej," zvedla jsem ruce znamení, že s tím nechci mít nic společného a vycouvala z chodby, kde začala být trochu dusnější atmosféra.

„To si budu pamatovat," věnoval mi ještě poslední ublížený pohled, než jsem se smíchem zmizela za rohem.

„O tom nepochybuju," řekla jsem si pro sebe a ohlédla se na Roxyho, který během těch čtrnácti dní vyrostl z malého roztomilého gryfa v, jestli se to tak dá říct, gryfa v pubertě. Nyní mi sahal až po pas a jeho nekonečné výkyvy nálad se snad s ničím jiným ani srovnat nedaly.