Podstata démona

Ta, jež neztratila naději - 49. část

První, čeho jsem si všimla, když jsem znovu otevřela oči, bylo, že někde na chodbě museli zapálit pochodně, protože sem dopadalo mihotavé mdlé světlo. Konečně jsem si mohla vše lépe prohlédnout, i díky tomu, že se mlžný opar začal zvedat ke stropu a mizet pryč.

S námahou jsem se opět dostala do sedu. Ty dva hlasy mluvily o uspávacím jedu. Zvědavost mi nedala a já zkusila začichat, i když mi bylo jasné, že bych se svým čichem nedokázala rozeznat rozdíl, dokud by to se mnou neseklo o zem. Necítila jsem ale žádnou výraznou změnu, tak jsem to nechala být.

U dveří naší cely jsem zahlídla cosi, co vypadalo jako tác se dvěma talíři s rybou, ale prozatím jsem to nechala být a vrátila svou pozornost k osobě, se kterou jsem sdílela celu.

Vyškrábala jsem se na všechny čtyři, přičemž jsem proklínala bohy, že si dali tu práci a zařídili, aby člověk dokázal pocítit bolest.

Kolik času mohlo uplynout od chvíle, kdy nás sem zavřeli? Rány jsem očividně měla ošetřené, ale ne nijak zvlášť zahojené, takže jsme tu nemohli být dlouho. Jsme tu jen já a Roxy, nebo přežil ještě někdo? V hlavě mi vířila spousta otázek, ale teď nebyl čas hledat na ně odpovědi.

Kousek po kousku jsem se začala sunout vpřed. Můj spoluvězeň byl otočen nohama ke mně, takže mě čekala okružní cesta kolem něj, abych si mohla prohlídnout jeho obličej. Měl bosé poničené nohy a už od pohledu dost otrhané oblečení. Vypadalo to, že už tu nějakou tu chvíli je.

S velkou námahou a celkem hlasitým funěním jsem se nakonec dostala až k jeho hlavě. Dotyčný ovšem stále ležel bez hnutí na zemi. Takže buďto předstírá, že spí nebo je mrtvej, protože zvuky, které jsem při své akci vydávala, by probudily i medvěda ze zimního spánku.

Když jsem se konečně trochu vydýchala a podívala se pořádně na osobu před sebou, zarazila mě jedna věc. Dlouhé špinavé mastné vlasy.

Prohlédla jsem si znovu celou postavu osoby ležící přede mnou. I když měla obličej schovaný pod hromadou zacuchaných vlasů, nebylo pochyb... byla to žena. Posadila jsem se na paty a natáhla k ní ruku, abych jí odhrnula vlasy z obličeje.

V tom se ale prudce zvedla a já leknutím vyjekla. Její vlasy mě praštily do obličeje, na který jsem v reakci na očekávané šimrání zakabonila, ale nic jsem necítila. Ten pocit byl tak neurčitý, že jsem celá zmatená pohlédla na dívku současně sedící a ležící. CO TO SAKRA?!

A v tom jsem si uvědomila, do čího obličeje se dívám a fakt, že se mi před očima rozdělila na dvě, šel v tu chvíli úplně stranou. Přede mnou totiž seděla princezna Anako.

Přesně taková jakou jsem si jí pamatovala z královského hradu. Respektive přesně ten samý duch, se kterým už jsem měla tu čest. Snažila jsem se nějak pochopit, co se to přede mnou vlastně odehrává, když se najednou sedící duch rozplynul a zůstala pouze ležící dívka.

Současně s tím se ze zdi vedle těla vyřítila jakási malá lehce bíle zářící bytost s rozvlátými fialovými vlasy a malými pěstičkami mi začala šermovat před nosem. V očích jí planul bojovný duch, ale přesto se mě neodvážila dotknout. Zůstala se vznášet nad ležícím tělem, cenila na mě zuby a její pěstičky byly připraveny najít svůj cíl, což jak jsem předpokládala, měl být můj obličej.

V tom se za námi ozval Roxyho bojový skřek. Zřejmě se mu vůbec nelíbilo, jak na mě tato temperamentní malá dáma cení zuby. Ta se mě stále neodvážila dotknout, jen dál výhružně mávala pěstičkami před obličejem, přičemž bylo vidět, jak povylétla výš a zvědavě se snaží mi nakouknout přes rameno, aby zjistila, odkud přišel ten nový zvuk.