Podstata démona

Náš plán byl jednoduchý - 43. část

Tak jsem si dovolila své příběhy obléknout do nového kabátku 😁 A v rámci zmatení nepřítele i změnit jejich názvy z anglických na české 🤭 Přeci jen, když už to jsou příběhy v češtině, tak by možná nebylo úplně od věci, aby se i česky jmenovali, že? 😅

Musím přiznat, že jsem chvíli musela vzpomínat, proč jsem je vlastně tehdy pojmenovala anglicky, ale při tvorbě nových coverů jsem si zase hodně rychle vzpomněla... 😅 Protože najít font podporující českou diakritiku, to je schopnost hodna metálu 🤦‍♀️

Každopádně nakonec se mi přece jen povedlo toho bídáka najít a výsledek můžete zhodnotit sami 🤩 Doufám, že se vám nové covery líbí 😁 A snad se bude líbit i nová část 😊

„Jak si věděl, že mě tu najedeš?" zeptala jsem se, zatím co jsme procházeli spletí chodeb v ubytovací části kasáren.

„Nevěděl. Ale upřímně, říkal jsem si, že nebudeš tak pitomá, abys tam vpadla hlavním vchodem kasáren a další nejbližší cesta, je tudy." Mazané na někoho, kdo dorazil na náš první nástup jenom v trenýrkách a úplně mokrý.

„Dobře, tak jinak. Jak si věděl, co se chystám udělat?" zastavila jsem se a se zájmem sledovala jeho reakci.

„Ruth," povzdechl si, taky se zastavil a otočil se. „Známe se přeci už nějaký ten pátek." Mrknul na mě a s nevyzpytatelným úsměvem zase pokračoval dál. Nechala jsem to tedy být a následovala ho. Chodba, kterou jsme procházeli, ústila v přízemí u hlavního schodiště. Už jen kousek a přijde ta nejtěžší část – začlenit se nenápadně do záchranné skupiny.

Sledováním Damianových zad jsem si teprve teď uvědomila, jak moc se od našeho prvního setkání změnil. Tehdy to byl prostě jen moc hlasitej, drzej kluk, který nutně potřeboval být všude ve středu pozornosti. Teď působil kapku - ani bych nevěřila, že to někdy řeknu – vyspěleji. Na mohutných zádech se mu rýsovaly svaly, které si vypěstoval během tréninků a zřejmě i vším tím běháním okruhu JS. Jeho krok byl také jistější a rozhodnější a po jeho bohu se houpal meč, který si zřejmě ‚vypůjčil' stejným způsobem jako já Norbundské nože a který ovšem jako by k němu patřil odjakživa. Kdo sakra je ten kluk, co jde přede mnou a co provedl s Damianem?!

Těsně před koncem chodby, než se začal otevírat prostor vstupní haly, se Damian přitiskl ke stěně, abychom nebyli hned odhaleni a postupoval dál podél ní. Nebylo od věci nejdřív zkontrolovat situaci, než se tam nahrneme. Následovala jsem jeho příkladu a spoléhala na to, že bude mít situaci pod kontrolou, ačkoliv s jeho výbušnou povahou jeden nikdy neví. Takhle se nám podařilo dojít až ke konci chodby. Částečně schovaní ve stínech jsme nakoukli do vstupní haly, kterou osvětlovalo jen pár zapálených loučí. Jenomže hala byla k našemu překvapení úplně prázdná.

„To je divný, kde všichni jsou? Elliot určitě říkal, že mají vyrážet za svítání a to bude každou chvíli. A všechny srazy před misemi se přece konají tady!" přemýšlela jsem nahlas a snažila se přijít něco, co jsme možná oba přehlídli.

„Není možný, že jsme přišli pozdě?" přemítal Damian, který nespouštěl pohled ze vstupní haly.

„To si nemyslím."

„Možná se ten sraz koná někde jinde, pojď, jdeme to prohlídnout a třeba je odněkud zaslechneme," mávl na mě rukou Damian a vydal se na průzkum haly. Bylo to zvláštní, nicméně nám moc jiných možností nezbývalo, a tak jsem se pustila za ním.

V hale se ovšem skutečně nacházela pouze spící, všemi velmi oblíbená paní domácí ve svém teráriu. Rozhodli jsme se proto zkusit obhlídnout dveře, které vedly do jedné z poradních místností, kterou jsme kdysi procházeli, abychom se dostali do menšího sálu, kde nám kapitán Lican rozdával pokyny k hlídkám. To bylo jedno z první míst, kam by se jejich případný sraz mohl přesunout.