Podstata démona

Ilidian, město na úpatí hor - 5. část

Chladný vánek nám ošlehával tváře i přesto, že jsme mířili ze severu na jih. Stromy, které byly rozseté sem tam po nekonečných lukách obklopující Ilidian, se začínaly zbarvovat do oranžových, žlutých a hnědých odstínů a nejstarší z listů již pomalu mířily k zemi. Krajina se začínala připravovat na zimu a mně až teď došlo, že od prvního napadení vesnice a vyhoření naší ubytovny, jsem se vůbec neobtěžovala sehnat si nějaké teplejší oblečení na zimu.

Události poslední rok šly jedna za druhou a jeden skoro nedostal šanci vydechnout. Ale přes to všechno jsme dospěli až sem. Já a Roxy... Olívie a... Jak se vlastně jmenuje ten její démon?

Nedalo mi to. Namířila jsem svého koně k ní, a stejně jako předtím ona, jsem do ní drcla.

„Hm?" řekla skoro nepřítomně.

„Už si dala jméno svému démonovi?"

„Co? No... to bych asi měla co?" poškrábala se na hlavě stále trochu nepřítomná. Pohlédla vedle sebe, kde se hbitě, ale dostatečně daleko, aby neplašil koně, plazil její bazilišek.

„Co takhle Zefell?" ušklíbla se na něj a démon na ní jako souhlas zasyčel. Jeho mrštný a nebezpečný jazyk se při tom společně s jeho tělem přiblížil k jedoucím koním a ty s sebou polekaně cukly.

„Jo, mně se to taky líbí," vyplázla na něj jazyk Olívie a potvrdila tím, že démon má být skutečně obrazem člověka.

„Každopádně už si viděla támhleto?" obrátila svou pozornost opět dopředu a ukázala na něco v dáli před námi. Nejdřív jsem jen marně hleděla do prázdna, neschopna pochytit, na co že to ukazuje, ale pak jsem je uviděla. Proplouvající mezi mraky, jejich mohutná křídla, která s každým máchnutím poháněla tvory nesmírnou rychlostí kupředu.

„Královská letka," vydechla jsem omámeně a sledovala formaci mýtických démonů a jejich jezdců. Po celou dobu ani jeden z nich neopustil formaci a dohromady působili tak majestátně až mě zcela naplnil pocit pýchy, že právě oni jsou chlouba našeho království.

Roxy zjevně pociťoval stejné vzrušení, protože se zvednul na zadní a hlasitě zazpíval.

„Nechci ti kazit iluze, prcku, ale na to seš ještě moc malej," ušklíbla se Olívie, čímž si vysloužila můj i Roxyho pobouřený pohled.

„Jednou budeme mezi nimi," trvala jsem si na svém a Roxy souhlasně zapískal. Načež jsme všichni tři opět zvedli hlavy k nebesům a pozorovali letku, jak nám pomalu mizí z dohledu.

Ten den přišla tma a s ní chladná noc stejně tak rychle jako následně odešla. Únava a vyčerpání z jízdy, na kterou jsme nebyly zvyklé, se projevila téměř hned, takže jsme s Olívií usnuly dřív, než na nás mohl kdokoliv hodit hlídku.

Díky bohu nás ani nikdo uprostřed noci nebudil a nechali nás nabrat síly na poslední den cesty.

Nakonec jsme ale byly ráno, i přes všechen ten klidný a nerušený spánek, rozlámané a těžkopádnější než kdy dřív. Proklínala jsem ten stan, proklínala jsem tu blbou větev, co se mi celou noc zabodávala mezi lopatky, proklínala jsem Olíviina hada, kterej zase musel spát s námi zatím co můj chrabrej Roxy spokojeně dřímal venku u ohně, proklínala jsem celej svět a můj pohled varoval každého, kdo by se na mě dneska opovážil promluvit.

„Čeká nás poslední den jízdy. Do večera budeme v Ilidianu," snažil se nás povzbudit Dylan předtím, než jsme vyjeli, ovšem na mě to nemělo žádný účinek. Byla jsem tak rozladěná, že kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl bezbolestnou smrt, s vděkem bych jí přijala. Snažila jsem se ale k sobě nepřitahovat přílišnou pozornost, i když mi neunikl Drennův zkoumavý pohled, kterým si před odjezdem měřil mě i Olívii a následný Elliotův podezíravý pohled, ze kterého šlo jasně vyčíst, že se mu vůbec nelíbí počínání jeho bratra. Ale víte co, mně to bylo plně jedno.

Nějak se nám s Olívií podařilo složit stan a nacpat ho do sedlových brašen. Kupodivu bez jakéhokoliv remcání, což bylo u Olívie vskutku nezvyklé. Ale když jsem se na ní podívala, vypadala stejně zbídačeně jako já, a tak jsem nad tím v duchu mávla rukou a nechala Roxyho, aby mi skočil do náruče, a společně s ním jsem se pak nějak vyškrábala do sedla.

Bolavé svaly jsem cítila po celém těle, ale snažila jsem se soustředit na cestu a hlídala Roxyho, aby nespadl. Podle toho, jak se aktivně rozhlížel po okolí, on tu únavu nepociťoval, za což jsem byla ráda.

Alespoň jeden z nás vypadal svěže. Popravdě nechtěla jsem vědět, jak zrovna vypadám já. Pořádnou sprchu jsem už neviděla ani nepamatuju, v řece jsem si vždy jen opláchla obličej a o svém přírodním odéru vůbec nemluvím.

Jedinou útěchou pro mě byl fakt, že Olívie je na tom úplně stejně a zřejmě jí bylo taky úplně jedno, že jsme ve společnosti dvou členů královské rodiny a jejich ochranky. Ostatní členové naší výpravy byli očividně na delší cesty zvyklí, takže se to na nich neprojevovalo tolik jako na nás dvou. 

***

Krajina nás míjela poklidně dál a já ponořená ve svých myšlenkách skoro přestala vnímat čas. Z mých myšlenkových pochodů mě probral až moment, kdy mě Olívie začala pohotově plácat do ramene. V tu chvíli mi i Roxy začal nadšeně jančit v klíně a vykukovat zpoza koňského hřbetu, což svalům na mých nohách opravdu neprospívalo. Polkla jsem tedy všechny nadávky, co se mi hrnuly na jazyk a lehce otráveně jsem zabručela na Olívii: „Co je?"

„Prober se konečně z toho transu a podívej se před sebe!" nabádala mě Olívie, a tak jsem trochu zaklepala hlavou a podívala se otráveně před sebe.

V tom jakoby všechny mé starosti a bolest ustoupily kamsi za černý závěs mého podvědomí a vystřídal je údiv a nadšení. Na obzoru se tyčily mohutné hory Angardského pohoří, jak se včera večer zmínil Dylan, a působily jako mohutné sloupy držící nebe nad zemí. Jejich vrcholky byly zahalené v mracích, takže jejich skutečná výška ani nešla poznat.

„Pohoří prý kdysi dávno stvořil bůh, aby tak duši prvního králi Aradossu poskytl klidný odchod do nebe. Hory ho měly vést k výšinám a dopřát tak jeho duši klidu a míru. Jeho lid mu žehnal, a tak jeho duše vystoupala až do nebes, zatím co duše královny, která zosnovala jeho vraždu a zemřela pár dní poté, stáhla síla mohutných hor do podsvětí. Hory, pak její duši uzavřely mezi sebou a od té doby jí drží v hlubinách země, aby tak do konce svých dní pykala za to, co provedla. Lidé poté pojmenovali pohoří Angard, v obecném jazyce ‚Věčný ochránce'. Říká se, že pokaždé, když v horách někdo zemře, hory rozsoudí jeho duši, za skutky, které v životě udělal. Duše je pak provázena přes hory za prvním králem Aradossu do nebeského království nebo uvrhnuta do věčných hlubin podsvětí, kde bude pykat spolu s královou za své hříchy," vyprávěl nám večer u ohně Dylan než, jsme s Olívií padly únavou.

Hory ale nebyly to jediné, co uchvátilo náš pohled. Na jejich levém úbočí se začal v odpoledním slunci rýsovat obrys Ilidianu. Vysoké stěny chránící město před nepřáteli, mohutné strážní věže s vlajkami Aradossu a na vyvýšeném kopci se pomalu rýsovala silueta hradu tyčícího se nad městem.

Byli jsme tu, měli jsme město na dosah ruky. Naše budoucnost za hradbami tohoto města na nás již čekala a my se chytali jí hrdě vkráčet do chřtánu.