Podstata démona

Dveře bez čísla - 11. část

Dorazila jsem na pokoj zcela zbavena smyslu pro život natolik, že mi ani nepřišlo divný, že dveře nejsou zamčené a svalila se vyčerpaně na postel. Roxy zůstal někde venku a Olívie pokračovala stejně zbídačeně jako já do svého pokoje.

„Ale, co ten protaženej ksichtík?" zaslechla jsem protivný hlas své spolubydlící.

„Nech toho, nemám náladu," odbyla jsem jí a překulila se čelem ke zdi.

„Špatnej první den?" nedala se odbít, a tak jsem se s odfrknutím přetočila čelem k ní. „Že by život v Královské jednotce nebyl zcela dle tvých představ?"

„Upřímně... čekala jsem... já vlastně ani nevím, co jsem si od toho všeho slibovala..." přiznala jsem a přikryla si polštářem obličej.

„Můj začátek tady taky nebyl zrovna slavnej..." promluvila zamyšleně Preffy, což mě donutilo vykouknout zpoza polštáře. Preffy se dívala z okna a vzpomínala na svou minulost.

„Víš, být příbuzný královské rodiny není vždy tak skvělé, jak si všichni myslí," na jejím obličeji se objevil úsměv, ale z jejích očí šel vyčíst hluboký smutek.

„Takže si příbuzná Elliota a Drenna," konstatovala jsem, co jsem si již dřív dle jejího vzhledu domyslela.

„Jsem jejich sestřenice," ušklíbla se mě hořkosladce, čímž mi mé domněnky potvrdila. V tom nás z našeho rozhovoru vytrhl rámus s chodby a škrábání na dveře. Preffy se zamračila a vydala se ke dveřím.

„Co to zase zkoušej?!" rozčilovala se, když je otevírala.

„Roxy!" vykřikla jsem nadšeně, když jsem zahlédla strůjce oněch zvuků. Můj démon se svým vlastním způsobem snažil dobýt do pokoje.

„Jen pojď, ty malej závisláku," pobídla ho Preffy a ustoupila ze dveří, aby Roxy mohl do pokoje. Ten okamžitě využil příležitosti a rozběhl se nadšeně ke mně.

„Kde si byl ty malej darebáku, to se dělá takhle zdrhnout, jen co začne strhující výklad kapitána Ezzarda?" spustila jsem na svého démona, který se na celé dopoledne vytratil neznámo kam.

„Aa, výklad kapitána Ezzarda... s ním si všichni nováčci užijou své," zasmála se Preffy. „Takže předpokládám, že když sis při mém odchodu ještě tak v klidu vychrupovala, si dnes bez oběda, nebo se mílím?"

„Taky si mě mohla vzbudit," odbyla jsem jí a vzala si Roxyho do náruče.

„Tak hned nebruč, dala jsem ti tím příležitost seznámit se zbytkem průšvihářů z vaší skupiny," mrkla na mě.

„A za to ti mám být vděčná?" nechápala jsem její logiku věci.

„Holka notak, ty nejlepší, se kterými můžeš jednou utvořit tým, nejsou ti šprti s notýskama, co se teď škleběj nad tím gunovým masem z jídelny," založila si ruce Preffy. 

„Předpokládám, že ty o tom víš svoje," ušklíbla jsem se na ní.

„Škoda slov... ale teď zvedej zadek, vyrážíme," zavelela Preffy a zamířila opět ke dveřím.

„Cože, kam vyrážíme?" nechápala jsem, ale postavila jsem Roxyho na zem a zvedla se z postele.

„Dlužím ti přeci oběd," prohodila jako by nic a vyšla z pokoje. Tak na tohle jsem slyšela až moc dobře a bez dalších okolků jsem se i se svým démonem v závěsu vydala za Preffy.

***

„Seš si doufám vědoma, že do jídelny nesmím," konstatovala jsem, když jsem jí dohonila u schodiště.

„Drahá Ruth, opravdu si myslíš, že jsem tak blbá?" otočila se na mě, než začala stoupat po schodech nahoru...

Zamračila jsem se nad jejím počínáním, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny a vydala se po schodech za ní. Třeba mě čeká nějaký piknik na střeše...

Následovala jsem jí až do pátého patra, kde kupodivu schodiště stále pokračovalo nahoru, ale my jsme tentokrát zabočily do jedné z chodeb, které se nám zde nabízely.

„Tak jo, teď už mi to nedá, kam to jdeme?" srovnala jsem krok s Preffy a snažila se z ní vytáhnout cíl naší cesty.

„Počkej a uvidíš," mrkla na mě s příslibem, že si prostě budu muset počkat, než tam skutečně dojdeme.

Po cestě jsme míjely různé lidi a občas i démony všech možných druhů. Preffy sem tam na někoho kývla, ale já jsem vůbec nikoho z nich neznala, a tak jsem pouze držela hubu a krok.

Na konci uličky se chodba rozdvojovala a Preffy zahnula do leva. Všechny chodby tu vypadaly úplně stejně a jediné, čím se daly rozlišovat, byla různá čísla na dveřích. Stále jsem musela žasnout nad rozsáhlostí celého komplexu a to jsem zatím prozkoumala pouze jeho malou část.

Najednou se Preffy zastavila u dveří na konci chodby, které na sobě kupodivu neměly žádné číslo.

„Doufám, že se nebojíš tmy," ušklíbla se na mě a začala je svými klíči odemykat.

„Tmy?" měřila jsem si jí nedůvěřivým pohledem, protože jsem nechápala, proč bych se měla za bílého dne bát tmy.

To už ale měla Preffy odemčeno a otevřela dveře dokořán.