Podstata démona

Braň se - 36. část

„Na rovinu, Elliot by mě asi zabil, kdybych ti jako první nedoporučil luk," otočil se na mě za chůze Tristan. Při tomto přiznání mu v očích hrály pobavené jiskřičky a i já musela uznat, že mi jeho prohlášení na Elliota docela sedí. Živě si ho dovedu představit, jak mě na bitevním poli strká někam úplně dozadu s hrozbou trestu smrti, kdybych se pokusila jakkoliv namítat.

„Beru na vědomí, a co tam máš dál?" vyzvídala jsem a napjatě sledovala, kam míříme. Míjeli jsme stojany s mečema a slaměné figuríny, kde už si první nadšenci zkoušeli nové zbraně. Jeho pohled sjel toužebně po nejbližším stojanu s ohromnými obouručními meči, ale pak jen lehce zakroutil hlavou a pokračoval dál.

Podle směru jeho chůze jsem hádala, že míříme k zadní stěně haly. S Roxym jsme si vyměnili významný pohled a se zaujetím zkoumali, co na nás na konci haly čeká.

„Tak Ruth, připravená?" zastavil se u nenápadného stojanu, který spíš než jako stojan na zbraně působil jako kuchyňský kredenc.

„Nože? To jako fakt?" nakrčila jsem nos s jistým odporem, jelikož jsem si představovala nějakou majestátnější zbraň. Rozhodně teda ne něco tak obyčejného jako nůž, jehož nejhustější schopnost je tak možná nakrájení cibule. No fakt, nakrájet tu potvůrku aniž byste se u toho rozbrečeli, tomu já říkám umění! „Takže ty si myslíš, že by pro mě nebyl dost dobrej luk, a proto mi navrhuješ, abych házela nožema?"

„Tak to pozor, já jsem neřekl, že by pro tebe nebyl luk dost dobrej. Když bys s ním hodně trénovala a naučila se ho fakt dobře ovládat, tak dobrej lukostřelec se nikdy neztratí." Opravil mě. „Každopádně nože mají daleko širší využití než luky."

„No jo, mimo krájení zeleniny s nima můžeš přece i namazat chleba!" pokývala jsme uznale hlavou a snažila se udržet vážný výraz ve tváři.

Tristanovi blýsklo na tváři porozumění a okamžitě přistoupil na moji hru. „A co teprve kdyby sis v terénu nutně potřebovala oloupat jablko!"

To už jsem nevydržela, můj na oko vážný výraz vzal za své a já vyprskla smíchy.

„Tak, teď když jsme si ujasnili výhody tohoto šikovného kuchyňského pomocníka, co ty na to?" stále se nevzdával svého názoru, že nůž by pro mě mohl být ideální zbraň.

„Počkej, to ty to fakt myslíš vážně? Ale no ták, vždyť budu vedle Damiana s palcátem vypadat jako někdo, kdo na bitevní pole omylem zabloudil z pikniku," povzdechla jsem si zoufale.

„Ruth, i sebemenší nenápadná zbraň dokáže být smrtící," pronesl naprosto vážně, zatím co se mi upřeně díval do očí. „Prostě to zkus."

„Hmm," odfrkla jsem si, ale nakonec jsem přistoupila ke stojanu, který měl za zády, a zkusila si prohlédnout, co nabízí. Bylo zde několik různě velkých nožů, ale skutečně nic impozantního. Už, už jsem se chtěla obrátit a vytasit se opět s nějakou chytrou poznámkou o užitečnosti nožů, když jeho ruce popadly mou hlavu a nasměrovaly jí kousek vedle.

Nejdřív jsem nechápala, proč mě otočil k vedlejšímu stojanu, protože nože jako nože no ne? Ale když jsem se na ně zaměřila pozorněji, všimla jsem si, že ty na vedlejším stojanu jsou o něco větší. Některé byly rovné, další měli čepel lehce zakřivenou do oblouku a jiné měli čepel úzkou u rukojeti, pak se nepatrně rozšiřovala a nakonec se zase zúžila do špičky.

Nejvíc mě zaujali ty s lehce prohnutou čepelí, a tak jsem si vzala jeden do rukou, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Překvapilo mě, jak byl lehoučký, jako bych ani nic nedržela.