Podstata démona

Nový začátek - 9. část

„To je ona?"

„Určitě jo."

„Vstávat pusinko," zaslechla jsem v polospánku něčí šepot chvilku před tím, než na mě někdo vylil kýbl ledové vody!

„Aaaaaa!" vylítla jsem z postele mokrá od hlavy až k patě.

„Sakra, zbláznili jste se?!" ječela jsem jako smyslu zbavená, zatím co jsem se snažila zjistit, která bije.

„Už před půl hodinou byl nástup na rozcvičku prcku a opozdilci se tady u nás netolerují," mrknul na mě jakýsi hnědovlasý kluk s hnědýma očima se zlatým odleskem, kterého jsem v životě neviděla.

„Máš 5 minut na to, abys byla nastoupená před kasárnami," ušklíbl se na mě druhý kluk s tmavě šedými vlasy, temně zelenýma očima a kýblem v ruce. Oba na sobě měli tréninkový oblek a vypadali, že jim přemístění obsahu kýble na mě rapidně zlepšilo den.

„Co?!"

„4..." začal odpočítávat šedovlasý kluk a já vyvalila oči.

„Sakra, hned odsud zmizte!" konečně mi začalo docházet, která bije a oba dva ty pošklebující budižkničemi jsem začala vytlačovat z místnosti.

„Skvělý ráno!"

„Možná by ses měla usušit, jsi totiž celá mokrá!"

Ozvalo se těsně před tím, než jsem jim oběma zabouchla dveře před nosem. Začínám chápat, proč Preffy zamyká dveře. No Ruth skvěle ti ten tvůj novej život začíná!

Rozhlídla jsem se po pokoji a zjistila jsem, že Preffy už tu skutečně nebyla a Roxy si ještě stále vychrupoval ve svém pelíšku vedle postele. Tak moment ta mrcha si odešla, nevzbudila mě a ještě nechala odemčeno?! Rezignovaně jsem si povzdechla nad tím, že jsem si kdysi myslela, že mým největším životním problémem bude Olívie. Dobrá, to chce klid, třeba se ještě něco z dnešního dne bude dát zachránit!

„Roxy vstávat!" křikla jsem na svého démona, zatím co jsem došla ke skříni, kde se mělo nacházet mé nové oblečení. Prohlídla jsem si obsah skříně odshora dolů a vybrala si podobné kousky oblečení, jako měli na sobě ti dva.

Tréninkový oblek se skládal z plátěného trika s dlouhými rukávy, jejichž konce se připevňovaly pomocí malé gumičky na prostředníčku, koženého nátělníku, který měl za úkol chránit břicho a záda kožených náloketníků a pásku, kalhot z Nimdörské tkaniny, pevné ale přesto pružné natolik, že se v nich člověk mohl pohodlně hýbat a kožených bot.

Už jen podle kvality a materiálu bylo vidět, že království na svých vojácích nešetří, protože Nimdörské tkaniny se pro své kvality vyvažují zlatem. Tento drahý a kvalitní materiál vyrábějí obyvatelé Nimdörských hor ležících na severu naší země a tajemství této látky si tamní obyvatelé střeží jako oko v hlavě.

Jelikož jsem obdivem svého nového oblečení strávila víc času, než jsem si mohla dovolit, rychle jsem vše popadla do náruče a přesunula se do koupelny, kde jsem provedla ranní očistu, vyždímala vlasy i pyžamo a převlékla se do tréninkového obleku. Nakonec jsem si ještě svázala své mokré vlasy do copu, plácla oběma rukama pořádně do tváří a s nově nabytím sebevědomím se vydala vstříc svému prvnímu dni v Královské jednotce.

***

„Ruth, počkej!" zaslechla jsem zadýchaný hlas Olívie, když jsem s Roxym v podpaží sbíhala schody vedoucí do vstupní haly kasáren. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a otočila se, abych se rozhlídla, odkud na mě Olívie křičí.

Při pohledu na její mokré vlasy a naštvaný výraz v obličeji, jsem se musela ušklíbnout, protože mi bylo jasné, že tohle si Olívie nenechá jen tak líbit. A taky pro jistý pocit uspokojení, že jsem to neschytala jako jediná.

„Přísahám bohu, že ty dva zmetky najdu, vrátím jim to i s úrokama!" prskala naštvaně Olívie, když mě doběhla.

„Doufám, že s tebou můžu počítat! Protože pomsta bude sladká!" pohodila si vlasy a sebevědomě se ušklíbla.

„Připravená ke každé špatnosti! Tohle si vypijou!" plácly jsme si spolu a s příslibem brzké pomsty, jsme se vydaly halou ven před kasárny.

Jen co jsme vyšly ven, zastínily, mám oči, paprsky podzimního slunce, které už bylo vysoko na nebi, což nasvědčovalo tomu, že jdeme skutečně poměrně pozdě. Při bližším průzkumu okolí jsme si všimly jakési skupiny lidí a démonů stojící opodál od kasáren a Olíviina démona vyhřívajícího se na skále kousek od ní.

„Kdo by to řekl, že tvůj démon tu bude dřív než ty," dloubla jsem jí pobaveně do ramene, položila Roxyho na zem a rozešla se ke skupině.

„Taky si mohl dát tu práci a přijít mě vzbudit," řekla otráveně Olívie a vypadala se pomalu za mnou.

Když jsme se přiblížily ke skupině, všimly jsme si, že je tak nějak rozdělena na dvě části. V jedné byli podobně zmateně vyhlížející mladí lidé jako my a kousek od nich hlouček celkem užvaněných lidí, kteří se očividně nad nevědomostí nováčků náramně bavili.

„No dámy nevím, jestli sprcha ještě před tréninkem byla úplně nutná, ale budiž. Příště bych ale daleko víc ocenil, kdybyste se se stejnou precizností věnovaly i zdejšímu rozpisu povinností. Ale teď se běžte zařadit k ostatním," promluvil na nás jakýsi muž s delšími vlasy, jejich vrchní část měl svázanou do copu a na jehož rameni spočíval tříoký havran.

„Omlouváme se," řekly jsme obě pokorně a se skloněnou hlavou se vydaly k ostatním nováčkům.

„To je neuvěřitelný, ta dnešní mládež, co mi to sem posílají za exempláře..." zaslechly jsme za zády jeho zoufalý hlas, což nás donutilo se otočit, abychom se obhájily. Když jsme tak ale učinily, zjistily jsme, že jeho další poznámka nepatřila nám ale jakýmsi polonahým mokrým klukům oblečených pouze v trenýrkách, kteří sem přibíhali od kasáren se svými démony.

„Strašně se omlouváme, my..." začal jeden z nich, ale byl zaražen mužovým zvednutím ruky.

„Tady bych vás zarazil, mladý pane. Než mi začnete vykládat váš srdceryvný životní příběh o tom, kde jste nechali svou hrdost a zbytek oděvu, buďte tak laskavi a UPALUJTE SE OBLÍKNOUT!" kluci jen vyděšeně polkli a nejistě se podívali jeden na druhého. Nakonec se ale zase otočili a rozběhli se zpět ke kasárnám.

„No aspoň nejsme jediný," pokrčila nad tím ramena Olívie a opět pokračovala ke skupince nováčků.

Během dalších pár minut, z kasáren přiběhlo ještě pár zametených mokrých, ale tentokrát už oblečených lidí. Nakonec dorazili i ti tři kluci a v závěsu za nimi přicházeli i ti dva, kteří nás všechny měli na svědomí.

„Jen se smějte, dokud máte čemu!" propalovala je pohledem Olívie a já jen souhlasně přikyvovala. Oba dva si našich nenávistivých pohledů všimli, načež nás obdařili zářivými úsměvy, než se zařadili do skupiny pošklebujících se vojáků.

„Dřív nebo později zjistím, kde bydlíte a pak mě budete prosit na kolenou o odpuštění!" Olívii žnuly oči v příslibu kruté pomsty a při pohledu na ní bylo jasné, že už teď ví naprosto přesně, co jim provede. A já jí v tom plně podpořím!