Podstata démona

Divoké ráno - 18. část

Můj život byl jako na horské dráze. Nejdřív pomalu stoupáte nahoru a máte pocit, že už to nemůže být lepší, ovšem každá akce má svou protikladnou reakci. A tak jestliže jste celou dobu stoupali stále vzhůru, tak vás v další fázi nečeká nic jiného, než prudký sešup dolů. V této fázi má člověk pouze dvě možnosti, jak zareagovat, buď může křečovitě svírat madla, ječet jako by šlo o holý život a proklínat všechny svatý, že na tu vůbec atrakci lezl, nebo zvednout ruce do vzduchu, ječet z plných plic a užívat si tu nejlepší jízdu svého života.

Já jsem v tuto chvíli od toho ječení taky neměla daleko. Konec konců všichni kolem mě se tvářili, jako že z posledních sil polykají nadávky. Ale tak ono se taky nebylo moc čemu divit, když je šest hodin ráno a vy a dalších pár milovníků celodenního spánku, jste nastoupeni před kasárnami stále ještě špinavý od bahna a peří a čelíte posměšnému pohledu kapitána Ezzarda.

Když už nic, tak jsem se alespoň stihla převléknout z pyžama do nějakého tréninkového oblečení, ovšem po noci prospané na balkóně a budíčku na poslední chvíli, jsem toho víc nestihla. Jediné, co mě v tu chvíli trochu uklidňovalo, byl fakt, že ostatní na tom byli úplně stejně.

„Divoká noc?" prohlížel si nás kapitán Ezzard, zatím co já jsem sváděla boj sama se sebou, abych tam na místě ve stoje neusnula.

„Ne kapitáne," pronesl s vážným výrazem jakýsi kluk, v němž jsem poznala toho, co měl i včera na všechno odpověď.

„Výborně, v tom případě jsem velmi rád, že jste se pořádně vyspali, protože jestliže jste měli klidnou noc, pak vás teď čeká divoké ráno," ušklíbl se kapitán, jehož prohlášení se mi ani v nejmenším nezamlouvalo.

„Aaa divoká rána, to já rád," ozval se opět ten kluk, jehož sousedi se pobaveně pošklebovali.

„Však on tě ten humor přejde," přimhouřil na něj oči kapitán.

„O tom nepochybuji," pokyvoval hlavou a neztrácel svůj vážný výraz. To už mě i ostatní začínaly pobaveně cukat koutky, jelikož ten kluk si skutečně koledoval.

„Jsem rád, že jsme stejného názoru," nenechal se vyvézt z míry kapitán. „Jak se jmenuješ?"

„Damian, kapitáne," zahlásil s hrdostí své jméno.

„Nuže Damiane, co kdyby ses vykonávání trestu chopil jako první?" vyzval ho kapitán Ezzard.

„Mile rád, kapitáne. Aspoň to budu mít jako první za sebou," nahodil zářivý úsměv a vystoupil z řady. „ A v čem že to ten trest bude spočívat?"

„Neboj se, je to zcela jednoduché, prostě poběžíte dle vyznačené trasy okruh JS a tady Raw vás bude pozorovat, jestli si to někdo z vás nebude zkracovat. Jo, a abych nezapomněl, jestli bude váš čas delší než hodina, budete běhat do té doby, dokud to nezvládnete," ukázal na svého tříokého havrana, který mu spočíval na rameni. „A jen tak mimochodem, za ty blbý kecy si ho konkrétně ty dáš dvakrát!"

„Cože?!" vyjekl zděšeně Damian.

„Pche, přece tě jedno kolo navíc nezabije, Dame," posmíval se mu někdo z řady, načež si vysloužil Damianův nasupený pohled.

„A co že to vlastně znamená ta zkratka JS?" ozval se někdo další.

„Ten okruh je označován JS, neb ho nikdo ze zdejších nemá příliš v lásce. A samotná tato zkratka je známa jako jistá smrt," na obličeji kapitána Ezzarda se objevil zákeřný úsměv a než jsem stihla zpracovat informaci o jisté smrti, kapitán mávl rukou a odstartoval náš trest.

„Sakra," zaklela jsem, když jsem jako jedna z posledních přišla k sobě a taky se rozeběhla. V menším davu jsem zahlídla rudou hřívu Olívie, které se očividně podařilo vyběhnout mezi prvníma. Jak jsem si tak prohlížela celý náš dav, a že jsem z toho posledního místa měla skvělý rozhled, všimla jsem si, že v této sestavě značně dominují kluci. Zbylé holky v našem oddílu jsou zřejmě ranní ptáčata a včera tam byly v čas.

No nic, takže teď zpět k závodu, můj start nebyl úplně slavný, ale to přece ještě nic neznamená!

Zhluboka jsem se nadechla a nasadila tempo, kterým jsem okamžitě překonala pár posledních běžících. Skvěle teď už jsem součástí davu! Pohledem jsem opět vyhledala Olívii. Nenechala jsem se jí předhonit v přípravné škole a nenechám jí vyhrát ani teď! Já vím, že se nejedná o závod, ale proč to tak nepojmout?

Snažila jsem se udržet rychlejší tempo a pokračovala směle dál. Najednou jsem si všimla, že Olívie i všichni v její blízkosti začali zpomalovat.

„No to si ze mě děláte srandu?!" začala prskat Olívie, což samozřejmě nevěstilo nic dobrého. Zvědavě jsem se pohledem zaměřila na místo, ke kterému jsme se blížili.

„Uhg," vyřízeně jsem si povzdychla při pohledu na bahnitou zónu, nad kterou se rozpínala podle mě až zbytečně moc nízká síťka. No jo, protože bahna není nikdy dost!

Když jsem doběhla k bahnité zóně, Olívie a ostatní už byli tak v půlce a samozřejmě celí od bahna. Nezbývalo mi než s sebou praštit do bahna a plazit se za nimi. Zajímavé, že během posledních 24 hodin, jsem byla zmatlaná bahnem už tolikrát, jako nikdy doposud. Jo, být členem královské jednotky má hold své kouzlo...

Když jsem si dala na chvíli pauzu a rozhlédla se kolem sebe, všimla jsem si, že Damian, který skutečně vybíhal jako první, už se blížil k závěru bahnité zóny a naopak všichni, které jsem předběhla, už se rochnili v bahně za mnou. Další věc, která upoutala můj pohled, byla jakási děla po stranách zóny, kterých jsem si předtím nevšimla. Zaujal mě jejich pohyb, a když byla všechny namířena na nás, bylo mi jasné, že tohle se mi nebude líbit.

Tak tak jsem si stihla zakrýt hlavu rukama, když děla začala jedno po druhém střílet nám až podezřele povědomé koule s peřím.

„Ale tak sakra, je tohle normální?!" rozčilovala se Olívie všude kolem prskajíc peří.

„Protože peří není nikdy dost!" zanadával kluk vedle mě a plnou silou praštil do bahna, což mělo za následek spršku, kterou nahodil nejen sebe ale i své okolí.

„Fakt dík, už jsem se bála, že na mojí hlavu se bahno nedostane!" hodila jsem po něm naštvaný pohled. On mi samozřejmě chtěl onen spalující pohled oplatit, ale když se na mě zaměřil, tak místo toho vyprskl smíchy. Což mě samozřejmě dopálilo ještě víc a tak jsem bouchla pěstí do bahna a zlila tak sprškou bahna jeho.

„To vám to včera nestačilo?!" běsnil kluk, který měl tak nešťastné místo, že schytal obě naše palby.

„Hele, co kdybyste místo přestřelky uhnuli z cesty?! Já bych to opravdu nerad absolvoval znovu!" bouřil se někdo za námi, neb jsme my tři zatarasili celou zónu.

„Fajn odveta dnes odpoledne, co ty na to?" zakřenil se na mě ten kluk, který mě zkropil bahnem jako první.

„Čekáš, že tohle hodlám podstoupit znova?" ušklíbla jsem se na něj a rozlezla se kupředu.

„Fajn tak co oběd? Ty, já a nějaká luxusní restaurace v Ilidianu?" dělá si ze mě ten kluk srandu?!

„Nech si zdát, bahňáku," křikla jsem nazpět a přestala ho vnímat. Těm dnešním klukům chybí jakýkoliv pud sebezáchovy!