Podstata démona

Okruh JS - 19. část

Konečně se mi podařilo dostat se až nakonec bahnité zóny. Peří mi sice lezlo i ušima a bahno jsem měla i tam kde slunce nesvítí, ale proč se stresovat, přece se tu nesnažím nikoho oslnit. Celá ta odporná směsice přidala i na váze mého oblečení, proto jsem se další kus cesty jen tak nemotorně trmácela.

Cesta se pomalu ztrácela s přibývajícím lesem, takže Damiana a ty co s ním drželi krok, jsem ztratila z dohledu. Ten kdo mi ale naopak z očí nezmizel, byla Olívie, která si znaveně kecla na zadek uprostřed zatáčky.

„Tady končíš jo?" stoupla jsem si před ní s rukama v bok.

„Tohle nemám zapotřebí! Nech mě tu zemřít!"

„Přece bys mu neudělala tu radost?" objevil se za Olívií ten kluk z bahnité zóny.

„Když zemřu, tak mi to bude stejně jedno," trvala na svém Olívie. Nad její reakcí jsem protočila očima a zaměřila se na toho kluka.

„Eee...?" hodila jsem na něj tázavý pohled, jelikož jsem neznala jeho jméno.

„Tessien, pro přátele Tesy," mrknul na mě, což mě donutilo si povzdechnout.

„Dobře, TESY," promluvila jsem na něj s důrazem na naše přátelství. „Pomůžeš mi tady s tou hromádkou lenosti?"

„Tak milá zlatá, vypadá to, že tenhle okruh dokončíš, ať chceš nebo ne," došel k Olívii a bez sebemenší námahy si jí prostě přehodil přes rameno.

„Děláš si ze mě srandu?! Okamžitě mě polož zpátky na zem, nebo budeš litovat, že ses vůbec narodil!" zuřila Olívie a snažila se všemi možnými způsoby vykroutit z jeho sevření. Bohužel jediné, čeho tím docílila, byl můj a Tesyho upřímný smích.

„A vaše jména?" pohlédl na mě, když se Olívie konečně trochu uklidnila.

„Ruth a tohle je Olívie," představila jsem nás a obrátila se na patě. „Takže vzhůru na zbytek okruhu!"

„Tak moment! To nemyslíš vážně?! Hochu ty budeš ještě prosit, aby tě někdo sprovodil ze světa, než se toho chopím já!" a tak jsme se za povzbudivého řevu Olívie rozeběhli dál.

Cesta se všemožně kroutila lesem, ptáci zpívali, Olívie nadávala a já se snažila konečně přestat se smát. Ovšem ti dva mi to dost ztěžovali.

Takhle to šlo až do chvíle, kdy jsme doběhli k další zóně.

„Tak jo, tohle budeš muset překonat po svých," odfrknul si Tesy a sundal Olívii z ramene. Ta ovšem nezaváhala a jen co stála na pevné zemi, tak Tesyho plnou silou nakopla do kotníku.

„AAUU! Do háje, co blbneš?!" chytil se za kotník a začal skákat na zdravé noze.

„Já jen, aby sis uvědomil, že nejsem pytel brambor!" zasyčela uraženě Olívie.

„Skončili jste?" obrátila jsem se od zóny k nim, načež oba ač poměrně neochotně přikývli. „Fajn."

Zóna před námi byla úplně jiná než ta první. V zemi bylo zabodáno nespočetné množství již značně otupených dřevěných bodců a nad nimi se tyčila jakási obří prolézačka. Viděla jsem to na dvě možnosti, jak se přes zónu dostat. Buď přeručkovat, anebo se nějak vyšvihnout nahoru a prostě to přelézt. Upřímně, ta druhá možnost se mi zamlouvala daleko víc, ale sama bych se tam nahoru nedostala.

„Hele Tesy návrh," promluvila jsem na něj zatím, co jsem si stále prohlížela zónu.

„Poslouchám."

„Ty si stoupneš sem a pomůžeš nám vyšplhat nahoru a my dvě tě pak vytáhneme," vysvětlila jsem mu svůj plán.

„Nechce se ti ručkovat jo?" ušklíbl se na mě.

„Nerada bych skončila s napíchnutým zadkem," oplatila jsem mu úšklebek.

„To zní jako rozumné odůvodnění," pokýval důležitě hlavou Tesy a stoupl si na místo, kam jsem mu ukázala. Dlaně spojil před sebou a se slovy, „Až po vás, dámy!" zaujal postoj, abychom mohly vyšplhat.

První jsem se do šplhání dala já. Stále lepící se bahno, které jsem měla úplně všude, mi to poněkud znepříjemňovalo, ale nakonec jsem se zdárně dostala až nahoru. Olívie mu nejdříve pohrozila prstem, ať si jí jen zkusí shodit, ale nakonec se taky dala do šplhání nahoru. Jen co byla Olívie u mě, pomohly jsme Tesymu se vyhoupnout za námi, i když jsme mu ve finále spíš překážely, než byly k užitku.

Všichni tři jsme se vydali v před, každý svým vlastním nešikovným způsobem. Můžu vám říct, že jestli tohle někdo sledoval, tak měl o zábavu na zbytek dne vystaráno. Neboť nám každou chvíli ujela ruka nebo noha, zanechávali jsme za sebou hnědé šmouhy jak slimáci a naší cestě moc nepomáhal ani fakt, že se některé z klád prolézačky protáčely.

Světe div se, sama nevím jak, ale ocitla jsem se na druhé straně zóny i společně s Olívií a Tessienem. Na pokraji sil jsme na sebe všichni kývli a pomalým poklusem se rozeběhli dál. Bůh ví, kolik má tenhle okruh zón, ale s naším štěstím tahle určitě nebyla poslední.