Podstata démona

Kroky našich koní - 4. část

Znovu na cestu, jsme se vydali, až když se slunce vyhouplo nad obzor a paprsky prozářilo i ty nejčernější místa krajiny. Vpředu naší družiny se držel opět Drenn se svým osobním strážcem, následovaly jsme já s Olívií a celé to uzavírali Elliot s Dylanem, který už stihl opět nasadit svou masku lhostejnosti, vůči všemu. Oba dva si od nás udržovali určitý odstup, zřejmě proto, aby uvrhli na pochyby každého, kdo by se jen pokusil dávat Drenna a Elliota na jednu hromadu. Ať se mezi těma dvěma stalo cokoliv, muselo to být stále neuzavřenou záležitostí.

Zahleděla jsem se zkoumavě na korunního prince přede mnou, který se hrdě nesl na svém koni, a přemýšlela, čím si tak strašně mohl popudit svého mladšího bratra. Muselo to být ještě z doby, než jsem nastoupila do přípravné školy...

Ať jsem si nad tím ale lámala hlavu, jak jsem chtěla, na nic nového jsem nepřišla a tak jsem tuto záležitost odložila stranou a zahleděla se do krajiny. Lesy, které se táhly téměř všude kolem městečka našeho výcviku, vystřídaly louky, kde sem tam rostl nějaký osamělý strom a v dáli se pomalu začaly rýsovat obrysy hor.

„Ilidian je v horách?" podivila jsem se nahlas.

„Ne přímo v horách, ale leží na jejich okraji. Poskytuje mu to tím ochranu ze západní strany, na jihu je město obklopeno mořem a východní stranu obtéká řeka Nyrthis, takže jedinou možností, jak napadnout město je buď z moře anebo ze severu. Ovšem moře ani tyto rozlehlé louky žádnou armádu neskryjí. Takže si každý radši dvakrát rozmyslí, než se s námi pustí do křížku," odpověděl mi Drenn, s pohledem upřeným na hory před námi.

Ilidian, královské město. Město na úpatí hor. Zanedlouho můj nový domov.

„Bude se nám tam líbit Roxy, uvidíš," usmála jsem se na malého gryfa, zvědavě vyhlížejícího z mého klína. Všechno pro něj bylo nové, a on zjevně neměl v plánu o nic přijít. Když jsem na něj promluvila, souhlasně zapískal a vykoukl zpoza koňského krku na hory před námi.

Někdy mi připadá, že rozumí naprosto všemu, co řeknu, ale jindy jako bych pro něj nebyla nic víc než větev stromu vlající ve větru. Má zkrátka svojí hlavu a velmi rád si dělá věci po svém. Ale i tak ho miluju celým svým srdcem a nikomu nedovolím, aby mu zlomil byť jen jedno pírko na těle! Vím, jak moc je ta myšlenka absurdní, ale on je zkrátka část mě. Bez něj... Nedokážu si představit, že teď, když mám konečně svého démona, bych o něj přišla. Bylo by to jako ztratit svou duši. Být nikým... Ničím.

Zatím, co jsem se utápěla v myšlenkách, se ke mně přiblížila Olívie a dloubla do mě.

„Doufám, že kasárny budou poblíž pláže," šeptla na mě spiklenecky.

„Nejspíš tě zklamu, ale Drenn ráno říkal, že kasárny jsou někde na protilehlém kopci od hradu," pokrčila jsem rameny a lehce se zasmála, když jsem viděla Olíviin překvapený obličej.

„Jo tak Drenn říkal jo?" založila si ruce na prsa a měřila si mě podezíravým pohledem.

„Musela jsem ráno uprchnout z toho hadem přecpaného stanu a on byl jedinej vzhůru," bránila jsem se. Jako odezva se mi dostalo zasyčení zpoza Olíviina koně a Olíviin nevěřící pohled.

„Nejsem si jistá, že by se Elliotovi zrovna 2x líbily tvé ranní rozprávky s jeho bratrem."

„Nevím, co za tím hledáš, šlo o obyčejný rozhovor," odvětila jsem jí, ale v duchu jsem věděla, že to není úplně pravda.

„No jak myslíš," řekla Olívie a protáhla se. Poté se zase se svým koněm vzdálila a dál jsme pokračovaly opět mlčky. Podle její reakce jsem ale pochopila, že ví, že jsem jí neřekla všechno.

***

Kroky našich koní se nesly krajinou a mísily se se symfonií zvuků přírody. Slunce se pomalu linulo po obloze a den se líně táhnul dál. Po naší levé straně burácela řeka Nyrthis, kterou jsme si udržovali v blízkosti, neb nás měla zavést přímo k Ilidianu.

Cesta probíhala v klidu, jen sem tam někdo něco prohodil. Působila tu lehce napjatá atmosféra, ale jakmile se začal člověk zaobírat vlastními myšlenkami, úplně přestal vnímat svět a tudíž ani nevznikali žádné trapné situace. Byli jsme prostě jen špatně složená skupinka lidí, kteří musí jet stejnou cestou. Ale jakmile dorazíme k jejímu cíli, půjde si každý po svých.

Jsem zvědavá, jaký bude příjezd do města. Jak nás přijmou vojáci v kasárnách a kolik mezi nimi bude asi žen...

Do přípravné školy se hlásí lidi v poměrně mladém věku i ostatní u nás ve městě nebyli příliš staří, mimo ostřílených členů jednotek. Doufám, že tam aspoň trochu zapadneme.

Roxy jakoby vycítil, nad čím přemýšlím a jemně mě dloubl zobáčkem. Bylo to pro mě povzbuzení, ale také příslib. Příslib toho, že tu bude se mnou, i kdyby se všichni otočili zády. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po hlavičce. Počítám s tebou Roxy!