Podstata démona

Nové pokyny - 26. část

Tristan nás vedl takovou změtí chodeb a poschodí, že jsem za chvíli úplně ztratila přehled, kde všude jsme zahnuli a kde se to vlastně teď nacházíme.

„Tuhle cestu si dobře zaryjte do paměti. Tudy se chodí do velitelské místnosti," houknul na nás před rameno, když jsme vcházeli do jakési vstupní haly, která se trochu podobala té v kasárnách, ale byla mnohem více zdobená. Na stěnách byly pověšeny různé zbraně, přilby, brnění a mapy, a vůbec tato místnost sama o sobě působila jakýmsi vznešeným dojmem.

S Olívií jsme si vyměnily doufající pohled, že alespoň jedna z nás dávala pořádně pozor, kudy to vlastně jdeme. Ovšem když se naše pohledy střetly, bylo nám jasné, že tuhle místnost už nikdy sami nenajdeme.

Když jsme si ale všimly, jak se Tristan snaží mermomocí zadržet smích, bylo nám jasné, že nás vedl schválně, bůh ví kudy.

„Ty mizero!" plácla ho Olívie do zad, načež se Tristan zatvářil, jakože ho to strašně bolí.

„Nehraj," odbyla jsem ho a místo něj jsem začala věnovat pozornost dveřím, ke kterým jsme se blížili. Zpoza nich se totiž linuly hlasy několika bouřlivě diskutujících lidí a mně začalo znepokojovat, že se právě do této napjaté atmosféry chystáme i my. Mohla to být tak pěkná polední pauza. Mohla jsem se válet v měkoučké teploučké posteli, ale ono ne. Místo toho tady poslušně trajdáme za Tristanem, bůh ví kudy a teď ještě musíme vlézt do místnosti, kde panuje celkem ostrá slovní přestřelka našich nadřízených.

„Tak jo, já klepám, ty mluvíš!" zazubil se na Elliota Tristan a než Elliot stačil jakkoliv zareagovat, Tristan už klepal a odskakoval ode dveří.

„Ano?" ozvalo se z místnosti, kde náhle všechna diskuze utichla.

Elliot si jen povzdechl, došel ke dveřím, nasadil neproniknutelný výraz a otevřel je.

„Vedeme Ruth a Olívii, kapitáne," pronesl rázným hlasem, ze kterého šel cítit respekt. V tu chvíli to bylo asi poprvé, kdy jsem si skutečně uvědomila jeho postavení mezi zdejšími a vlastně i všemi lidmi. Byl to princ říše, a i když se mezi námi choval jako obyčejný kluk, nikdy jím vlastně ve skutečnosti nebyl.

Všichni ti vysoce postavení kapitáni a vůdci v místnosti se mu uklonili, až teda na jednoho, jímž byl jeho starší bratr, který stál na druhé straně mohutného stolu plného všelijakých papírů, map a dalších věcí.

„Netušil jsem, že ses dal na kariéru poslíčka," ušklíbl se na něj Drenn, čímž napjatou atmosféru v celé místnosti jen ještě více rozvířil. Elliot přešel jeho poznámku bez povšimnutí a vstoupil do místnosti s Realey v závěsu. Tristan se narovnal, mrknul na nás a vydal se do místnosti za ním. S Olívií jsme na sebe kývly pro dodání odvahy a vydaly se také vstříc jámě lvové.

Jen co jsme vešly, sesypaly se na nás pohledy všech zde přítomných, ze kterých jsme většinu vůbec neznaly. Obě jsme zasalutovaly na pozdrav, zatím co vedení armády na nás hromadně kývlo hlavou.

„Vítejte dámy, děkuji princi, Tristane. Jděte prosím za ostatními do vedlejší místnosti, hned tam za vámi přijdu," pokynul nám kapitán Lican a jak řekl, tak jsme i učinili. Při přesunu do další místnosti jsem na jeden krátký okamžik střetla pohledem s Drennem a všimla si, že se zaujetím nesleduje jen počínání svého mladšího bratra, ale i to moje.

Zhluboka jsem se nadechla, narovnala se a v duchu si řekla: ‚Jen mě sledujte, Vaše Veličenstvo!' Má snaha se předvést byla ovšem zmařena nečekaně vysokým prahem u dveří, který jsem při své snaze jít s nosem nahoru nějak přehlídla a jako naschvál jsem o něj zakopla a málem si rozbila hubu. Tímto bylo moje ego srovnáno se zemí, má hrdost pohřbena hluboko pod ní a já jen poraženě vcupitala do vedlejší místnosti, abych jim zmizela z očí.