Podstata démona

Roxyho a Ruth magická schopnost - 50. část

Když se všichni uklidnili, zjistili jsme, že v cele s Roxym a velvyslancem se nachází ještě poslední ze strážců princezny Anako. On a Anako byly poslední dva žijící z jejich tehdejší výpravy. V cele vedle nich se nacházel jediný přeživší velvyslancův strážný a v cele vedle mojí byli Damian se Zeenem. V dalších celách byli ještě sem tam nějací cizí lidé, ale ti jakoby už dávno vzdali vůli žít. I když jsme se s nima snažili promluvit, tak si nás nevšímali.

S Anako jsme obě snědly svůj příděl ryby a pak si sedly k zadní stěně. „Takže oni nás vždycky uspí tím plynem, pak někoho odtáhnou, přinesou jídlo a pak nás zase probudí?"

„Ano, dělají to, protože potřebují naší životní energii pro nabití své plošiny pro vyvolání démonů," povzdechla si Anako. „Takže nám vždycky odčerpají všechnu energii a pak nás nechají spát a najíst, abychom jí opět načerpali a takhle stále dokola."

„Vždyť tu ale jste už strašně dlouho, jak to že ještě stále nemají dostatek energie?" nechápala jsem.

„Oni nevědí, že jejich plošina nikdy nebude fungovat bez magického krystalu, a tak mají pocit, že stále ještě nemají dostatek energie. Bez krystalu odčerpanou energii ale nedokáží uchovat, a tak se ztrácí do prázdna."

„A to jim to po všech těch letech nedošlo?!"

„Snažili jsme se jim to vysvětlit, ale oni mají vlastní hlavy a od nás to brali jen jako jeden z marných pokusů o útěk."

No samozřejmě. Určitě se už spoustu lidí pokoušelo odtud utéct, ale jak to udělat, když nám sebrali zbraně a pokaždé, když jdou na obhlídky tak nejdřív všechny uspí tím zatraceným plynem?!

„Předtím si mi chtěla něco říct." Pohlédla na mě najednou zvědavě Anako.

„Ah, no jo, úplně jsem zapomněla," poškrábala jsem se nervózně na hlavě. „Nevím úplně jak to podat, takže to řeknu tak jak to prostě je. Víš v Ilidianu... všichni žijou v domnění, že si zemřela." Stočila jsem k ní svůj zrak a čekala na její reakci.

„Hmm," pokývala hlavou s neutrálním výrazem. „Tušila jsem, že to tak bude." V jejích očích se zračil smutek ale i smíření. Nevyhrkly jí slzy, jak by se dalo čekat, ale poklesla jí ramena a dlouze se zadívala do prázdna. Přišlo mi vhodné, abych jí k tomu řekla víc, a tak jsem jí začal vyprávět.

„Tvá rodina stále truchlí. Svým bratrům neskutečně chybíš a vypadá to, že tvá údajná smrt mezi ně vrazila klín nevraživosti. V chodbě královského hradu tvá rodina nechala postavit nádhernou sochu, před kterou každý den přináší novou kytici Anako Nui." Vyprávěla jsem a ona mě poslouchala. Tentokrát se jí oči zalily slzami a ruce si stáhla ke hrudi, jako by se snažila uchopit svou bolest. Při vyprávění o její soše jsem si na něco vzpomněla.

„Anako?" oslovila jsem jí s novou naléhavostí. Anako si rukama utřela slzy a obrátila se na mě.

„Víš, v chodbě na hradě u tvé sochy se na zemi objevoval tvůj duch..." vysoukala jsem ze sebe se zvláštním pocitem. „Ten duch vypadal úplně přesně jako ty, i to oblečení..."

„Ach jasně," usmála se s bolestí ve tváři Anako. „To je Gloriina schopnost, kterou jsem díky ní získala. Dokážu přenést svůj obraz na místo, které znám. Bohužel, ale nedokážu přenést i zvuk. Je to jedna ze zapomenutých schopností démonů a já jsem jí objevila, až když jsem byla tady, takže nikdo nemohl vědět, že něco takového dokážu. Předpokládám, že na hradě si všichni říkali, že tam chodím strašit..." Zvedla ke mně unaveně oči a hořce se usmála nad ironií osudu. Dívka se schopností přenést svůj obraz jako zprávu a přesto neschopna dožádat si pomoc.