Podstata démona

Elliotova neskonalá láska k povinnostem - 13. část

Jídlo z královské kuchyně zkrátka nemělo chybu. Šťavnatý kančí steak, opečené brambory a grilovaná zelenina k tomu. I Roxy dostal pořádný nášup, i když jsem se to kuchařce snažila vymluvit, trvala si na svém, a tak můj malý gryf dostal stejně přepychové jídlo jako my.

Byla jsem celkem ráda, že si Elliot ani Preffy nepotrpí na etiketu, nebo na to šílené množství příborů a hltali to výtečné jídlo stejně neotesaným způsobem jako já.

Elliota jsem během jídla párkrát přistihla, jak jeho ledové oči zabloudily mým směrem, ale vždy když jsem mu pohled oplatila, ušklíbl se a vrátil svou pozornost zpět k jídlu. Mám takový pocit, že naše malá oční přestřelka neunikla ani Preffy, ale ta to díky bohu nijak nekomentovala.

„Skoro jsem úplně zapomněl, jak chutná opravdový jídlo," pronesl Elliot, když jako první z nás dojedl.

„Ne všude si hold můžou dovolit takový luxus," přimhouřila jsem na něj oči a dál se věnovala svému přídělu.

„Moc si na to ale nezvykej, nemůžeme to sem chodit vyžírat každý den," mrkla na mě Preffy.

„S tím počítám, proto nehodlám nechat nazmar ani poslední drobek na talíři!"

„Tomu říkám správný přístup, vidíte princi, jak z jejího talíře zmizela i zelenina?" rýpla si Leslie, která přišla pro Elliotův prázdný talíř. Elliotovi se na obličeji usadila ublížená grimasa, zatím co podával Leslie prázdný talíř, kterému se zřejmě zelenina vyhnula obloukem už při podávání.

„A nedají si s tím pokoj a nedají!" mumlal si pro sebe, když byla Leslie z doslechu, čemuž jsme se s Preffy od srdce zasmály.

„Netušila jsem, že nemáš rád zeleninu," napíchla jsem si na vidličku kus šťavnaté grilované papriky a s chutí si jí vložila do úst. Bylo zvláštní, kolik jsem toho o něm ještě nevěděla. Prožili jsme spolu tolik času, a přesto se zdá, že o něm stále skoro nic nevím.

„Ne, že bych jí neměl rád... Nesnáším jí!" zakabonil se při představě, že jí zeleninu.

„Kde je princ?!" ozval se náhle naštvaný mužský hlas zpoza jedněch z dveří vedoucích z kuchyně.

„Sakra!" otočil se za zvukem Elliot.

„Pod stůl, hned!" byla jeho slova těsně před tím, než zmizel pod stolem.

„Cože?" zamračila jsem se na místo, kde ještě před chvíli seděl. 

„Zase ti je v patách chůva?" ušklíbla se Preffy a už se taky sunula pod stůl. A mně tedy nezbylo nic jiného, než se smutně s povzdechem rozloučit se zbytkem jídla na mém talíři a taky zmizet pod stolem.

„Popadni Roxyho a připrav se k útěku," pošeptala Preffy zatím, co s Elliotem pozorovala situaci skrz lavici.

„Tak pojď Roxy, to si zase něco užijeme," povzdechla jsem si a přitáhla Roxyho pod stůl. Tomu se také zrovna dvakrát nelíbilo, že ho někdo ruší u jídla, ale co se dalo dělat.

Chvíli na to se rozletěly jedny ze dveří do kuchyně a dovnitř vpadl muž běsnící jako sedmihlavá saň.

„Tak Leslie, kde ho schováváš?!" obořil se na kuchařku, která mezi tím stihla sklidit talíře ze stolu a teď zaujímala pozici u obřího hrnce.

„Drahý Raynolde, i kdybych ho tu schovávala, neřekla bych ti to. Ty bys mi totiž taky nebyl ochotný pomoc s mytím nádobí, ani kdybych tě o to požádala. Takže co kdybychom se každý věnovali svým vlastním povinnostem, i když někteří je nezvládají tak dobře jako jiní," zpražila ho Leslie, díky čemuž se muž na chvíli zasekl na místě.

„To je naše chvíle! Drž se při zemi a utíkej za mnou," pokynul mi Elliot a jako první se skrčený rozběhl směrem ke dveřím, odkud jsme původně s Preffy přišly. Já jsem na nic nečekala, popadla Roxyho a rozběhla se za ním. Preffy, která uzavírala naší skupinu, se nám držela v patách, a tak byl náš první přesun kuchyní úspěšný.

Nevrlý muž alias Elliotova chůva, se mezi tím stihl probrat a očividně zbaven slov, na Leslie pouze nenávistivě zavrčel.

„Sir Raynold je dneska zřejmě ve skvělém rozpoložení," ušklíbla se Preffy, zatím co jsme se krčili za jednou z kuchyňských linek. Elliot hlídal stav vpředu, Preffy nám kryla záda a já hlídala Roxyho, aby nevydal ani hlásku.

To, že se již zmiňovaný sir Raynold dal do pohybu, nám prozradil jednak dupot jeho nohou, který jen podtrhoval jeho skvělou náladu a druhak kuchař, který stál u linky, kde jsme se zrovna krčili, a rukou nám naznačoval, ať pokračujeme v přesunu.

Díky spolupráci zdejšího kuchyňského personálu, jsme se stihli úspěšně přemístit až do blízkosti dveří, zatím co sir Raynold zrovna kontroloval, zdali se nekrčíme pod jídelním stolem v rohu kuchyně. Byli jsme o krok před ním.

„Lerry odnes tohle prosím nahoru," přikázala Leslie jednomu klukovi z personálu a podala mu jakýsi tác.

„Leslie nehraj si se mnou!" rozkřikl se opět na kuchyň sir Raynold.

„Raynodle byla bych ti velmi vděčná, kdybys mi přestal prskat v kuchyni a jestli máš tolik přebytečné energie, jdi si jí vybít někam jinam, my se tu totiž na rozdíl od tebe snažíme pracovat," odbyla ho opět Leslie a přešla do další části kuchyně a tím i zcela odlákala jeho pozornost. Lerry se mezi tím i s tácem dostal až ke dveřím do chodby s točitými schody. Já si stihla jen zničeně povzdychnout nad přicházejícím výšlapem schodů, než přišla naše chvíle a všichni tři jsme se stále přikrčení rozběhli ke dveřím, které Lerry otevřel dokořán.

„Díky Lerry," mrknul na něj Elliot, když jsme probíhali kolem něj, než jsme zmizeli v příšeří schodiště. Elliot bral schody po dvou, což mně se úplně tak nedařilo, takže jsem zůstala u cupitání schod po schodu.

Ani nevím, ve které fázi jsme ztratili Lerryho, ale když jsme vpadli do chladné kamenné chodby, už za námi nebyl. Elliot měl očividně stejné znalosti o rozmístění tajných chodeb uklízečů jako Preffy, protože při cestě ani jednou nezaváhal a dovedl nás všechny až zpátky do kasáren.

„Tak řekne mi konečně někdo, proč tu prcháme před tvojí chůvou?" dostala jsem ze sebe během prudkého oddychování, jen co jsme se zastavili v chodbě kasáren.

„Hele není to moje chůva!" bránil se Elliot a opřel se zády o stěnu chodby, aby se taky vydýchal.

„Je to jeho chůva," mrkla na mě Preffy, čímž si vysloužila Elliotův podrážděný pohled, ale očividně mu bylo jasné, že přít se s jeho sestřenicí nemá moc smysl.

„Sir Raynold si zjevně všiml, že jsem se nedostavil na jeho odpolední výuku a rozhodl se zakročit," pokrčil rameny Elliot s očividným nezájmem o jakoukoliv výuku v blízké době.

„Elliot je všeobecně znám pro svou neskonalou lásku k povinnostem," ušklíbla se Preffy a narovnala se z předklonu, ve kterém se předtím snažila popadnout dech. „Takže Ruth, tvé dnešní ranní nevzbuzení považuji za splacené."

„Neříkej, že si zase zaspala," Elliotův pobavený pohled se zastavil na mně.

„Kdo já... vůbec!" máchla jsem rukou, čímž jsem uvolnila Roxyho sevření a ten mi z náručí seskočil na zem, kde se dal do průzkumu koberce.

„To mi řekni, co by si království počalo, kdyby například někdo v brzkých ranních hodinách unesl jejich milovaného prince, zatím co by si jeho vojáci v klídku vychrupovali?" pronesl dramaticky Elliot, zatím co pomocí pár kroků zmenšil vzdálenost mezi námi.

„Na to ti řeknu akorát to, že kdyby se ten zmiňovaný milovaný princ věnoval svým povinnostem a výcviku, namísto zdrhání před chůvami, byl by dostatečně silný na to, aby nějakým primitivním únoscům dokázal ubránit," ušklíbla jsem se na něj, cvrnkla ho do nosu a hrdě se vydala chodbou zpět ke svému pokoji.

„No počkej!" zaslechla jsem za zády Elliota, což donutilo mé koutky k úsměvu.

„Ta holka se mi líbí!" zasmála se Preffy a vydala se za mnou. Přeci jen to tu možná nebude tak hrozné.