Podstata démona

Jeď Gregory! - 20. část

„Začínám chápat ten název okruhu," vydechla vyčerpaně Olívie, když jsme doběhli k další zóně. Tessien s námi i nadále držel krok, ale když už nic, tak se alespoň nechoval tak protivně jako v první zóně.

Nyní se před námi rozkládala ohromná skála, která nám znemožňovala jakýkoliv další postup. Dle všech těch výstražných šipek, které na ní mířily, jsme usoudili, že nám nezbyde nic jiného, než tu skálu přelézt.

Na jednu stranu nebyla až tak vysoká, tipla bych to na takových pět metrů do výšky... a na druhou stranu, pane bože, vždyť ta skála má minimálně pět metrů! Je strašně vysoká!

„Myslíte, že nás ten havran zvládne sledovat, i když tu není?" zamyslel se Tessien, zatím co si zkoumavě prohlížel nebe a koruny stromů.

„Řekla bych, že to bude mít nějakým způsobem pod palcem," zauvažovala jsem, „nebo je to všechno jen kec, aby nás donutil nepodvádět."

„Chceš to pokoušet jo?" odfrkla si Olívie a pohledem si přeměřovala skálu před námi.

„Hele a co kdybys prostě předvedla ten svůj trik jako včera v noci, akorát se nesnažila někoho shodit dolů ale nás vynést nahoru?" nadhodila jsem, protože šplhat po nějaké skále, bylo to poslední, co se mi teď chtělo dělat.

„Věř mi, že kdybych věděla jak na to, už jsme na druhé straně," odbyla mě, ale dle jejího výrazu to vypadalo, že celou dobu přemýšlí nad tím samým.

„Počkej, to si byla ty?" rozzářily se oči Tessienovi, „skvělá práce holka!"

„Pff, jistě že," pohodila vlasy Olívie. Nad jejím počínáním jsem se uchechtla a obrátila oči v sloup. Ta holka se hold nezmění.

„Ááááá," zařvala z ničeho nic a silou práskla rukama do země. Ovšem mimo její následné palby nadávek jsme se ničeho převratného nedočkali.

„No jo, síla," zhodnotil její výkon Tessien.

„Hej Tesy! To se dělá takhle nám zdrhnout?!" ozvalo se za námi.

„Tak přece bych nenechal dámy v nesnázích," zazubil se na přibíhající dva kluky a mávl jim na pozdrav.

„Připadáme ti snad v nesnázích?!" zavrčela Olívie, která si ještě stále mnula ruce po svém manévru.

„No když ses tam před chvílí válela na zemi, tak to tak celkem vypadalo," rejpnul si, čímž ještě přiložil do kotle. V tu chvíli jsem si něčeho všimla. Se značným nárůstem Olíviina vzteku se kolem ní začínala hromadit i ona rudá energie. Zatím pouze jen ve velmi slabých proudech s lehkými rudými odlesky, ale byla tam.

„Říká ten, kterého jsme musely vytahovat nahoru ve druhé zóně?"

„Říká ta, kterou jsem musel vysadit?"

„Zvládla bych to i bez tvé pomoci, ale když už si tam zcela dobrovolně stál, tak proč bych toho nevyužila?"

„Takže přiznáváš, že bys to bez mé pomoci nezvládla?"

„Cože?!"

„No ještě že jsem zvládl zachránit situaci!"

„No jen se pochval, nikdo jinej to za tebe totiž neudělá," odbyla ho Olívie a prohrábla si rukou vlasy. Zdálo se, že její zloba se kamsi vytratila a současně s ní i to nashromážděné množství energie. Upřímně lákalo mě vyzkoušet, jak by to dopadlo, kdyby vypěnila úplně, ale pak jsem si představila ten tvrdý dopad na druhé straně skály a rozhodla jsem se, že zátěžové testy Olíviiny moci si nechám radši na jindy.