Podstata démona

Mezi čtyřma očima - 44. část

„Ruth, my se sice známe teprve chvíli, ale v podstatě od našeho prvního setkání tě doprovází jedno zranění za druhým." Začal svou řeč Drenn, přičemž mi nevěnoval jediný pohled a místo toho začal zamyšleně přesouvat figurky na stole. „Nehledě na to, že téměř s železnou pravidelností lítáš v nějakém průšvihu."

Ne... Přece by mě nevyloučil z královské jednotky. Teď, když jsem konečně začala získávat pocit, že sem skutečně patřím. Vím, že jsem sem tam měla nějaký ten průšvih, ale nepřipadalo mi to jako nic výjimečného. Sem tam se přeci prohřešil každý. Jenže ne každý je zřejmě sledován korunním princem a ne každý se pohybuje v úzkém kruhu lidí kolem jeho bratra.

„J-já..." nevěděla jsem, jak na něco takového reagovat. Zastihl mě zcela nepřipravenou.

Můj marný pokus o vyjádření alespoň konečně přitáhl jeho pozornost, ovšem zpětně jsem si říkala, že bylo možná lepší, když se do mě jeho temně modré oči nezabodávaly. Pod jeho pohledem jsem si připadala malá a bezvýznamná jako myška schovávající se v díře ve stěně a přála si, aby tato nepříjemná situace byla brzy za mnou.

„Neříkám ti to proto, že bych od tebe žádal nějakou obhajobu Ruth," pronesl a mně se svým způsobem alespoň trochu ulevilo. „Říkám ti to proto, že na vojáka si poměrně křehká a přesto dost troufalá dívka, která se mnohdy připlete do ne příliš přívětivých situací."

Ten chvilkový pocit úlevy byl, v tu ránu pryč. „Omlouvám se, nechtěla jsem být na obtíž," sklonila jsem zahanbeně hlavu a přála si, aby mé utrpení dále neprotahoval. Jako by toho nebylo málo, tak se ještě mé obvázané rány se začínaly dožadovat pozornosti. Zatnula jsem zuby a rozhodla se narůstající pocit svědění ignorovat.

„O tom nepochybuji." Zaslechla jsem jeho kroky, ale neodvážila jsem se zvednout hlavu a podívat se, kam se vydal. „Nicméně to nic nemění na tom, že by se s tím mělo něco udělat."

Nebudu prosit. Nebudu škemrat. Ne, za žádných okolností neklesnu tak hluboko! Bože, mám snad nějakou důstojnost!

„Pane, prosím nevyhazujte mě z královské jednotky!" Tolik k mé důstojnosti.

„Hm?" byla jeho jediná reakce, když se na mě ohlídl zezadu místnosti, kam se předtím očividně vydal.

„J-já přísahám, že se polepším!" vyhrkla jsem horlivě, plně rozhodnutá se jen tak nevzdat.

Drenn svraštil své obočí, jakoby úplně nerozuměl mé reakci. To čekal, že se nechám vyhodit jen tak bez boje? Tak to mě tedy chlapec pořádně podcenil.

Ovšem jeho následující reakce mě naprosto vyvedla z míry. Princ Drenn se totiž naprosto přirozeně a od srdce rozesmál. Na tuto reakci jsem vůbec nebyla připravená, a tudíž jsem jen vykulila oči a zůstala lehce zaraženě stát.

„Promiň, vůbec mě nenapadlo, že bys to mohla takto pochopit," utřel si slzy smíchu z očí a opět se otočil, aby sebral něco ze země. „Samozřejmě tě nechceme vyhodit z královské jednotky."

„Chtěl bych ti něco dát." Tímto prohlášení mě znovu naprosto zmátl, a o to víc se mě jímal šok, když jsem v jeho rukou spatřila dva Norbunské nože, jež jsem poznala podle tvaru pouzder, ve kterých byly zastrčené.

„Určitě mi dáš za pravdu, že mít vlastní zbraně, je nedocenitelné oproti těm, se kterými trénujete, nebo které se rozdávají před hlídkami." Princ Drenn se vydal zpět ke mně. „Proto přijmi prosím tyto Norbundské nože, vykované v královských kovárnách a vyvážené na míru." A skutečně, když přišel blíž, všimla jsem si pečetního znaku královské rodiny na jejich hlavicích.