Podstata démona

Kapitán Lican - 6. část

Nad hlavami se nám ozval hlasitý řev. Já i Olívie jsme s sebou prudce cukly, zatím co ostatní se ani nepohnuli. Jako by snad o nic nešlo.

Z mraků nad námi se vynořil tvor, kterého opěvovala velká většina básní minulosti i současnosti. Jeho mohutná křídla působila, jakoby při každém dalším máchnutí mohla rozpoutat hurikán. Jeho svalnaté nohy se lehce a s ladností pohupovaly v rytmu křídel a prokluzovaly téměř neslyšitelně večerním vánkem. Síla, která se v nich ukrývala, a drápy, které se v západu slunce leskly, z nich dělaly elegantní nástroje smrti. Jeho tělo bylo chráněno drsnými, téměř neproniknutelnými šupinami a v jeho hrdle dřímal žár tak silný, že by vás v mžiku spálil na popel.

Drak s jezdcem se hrdě nesl po větru směrem k nám. Svou dravou silou a skrytou zuřivostí působil jako vládce nebes. Ovšem když se z Drennova ramene vznesla do vzduchu Ainësso, se svou vážností, ladem a skrytou mocí fénixe, bylo hned jasné, kdo je komu nadřazen. Drak jako by poznal váženou nebeskou královnu a lehce před ní sklonil hlavu na důkaz pokory.

„Úžasný nakolik jsou démoni vnímavý," řekla uchváceně Olívie, ale nespouštěla oči z tvorů kroužících nám nad hlavou.

„Zajímalo by mě, jestli mají nějaký svůj řád, nebo se jejich postavení odvíjí od jejich majitele," zamyslela jsem se.

„Těžko říct, ale na druhou stranu, nepřipadalo mi, že by v našem starém město byla Realey nějak zvlášť nadřazená nad ostatními."

„To je fakt," zamumlala jsem spíš pro sebe než jako odpověď a ohlídla se na Elliota. To, co jsem ale spatřila, předčilo všechna moje očekávání. Pohled na Realey, na čistě bíle zářící vlčici, kolem které se líně, ale nebezpečně kroutila ledově modrá magie, mě donutil zalapat po dechu.

„Co je?" nakrčila čelo Olívie, ale když následovala můj pohled, vykulila oči úplně stejně. „To by mě zajímalo, kolik toho před námi ještě zatajil."

Její poznámka mě přivedla zpátky do reality a já se otočila zpět dopředu, kde před námi zrovna přistával drak s jezdcem. Každým dalším okamžikem zjišťuju, že toho o něm vím méně, než jsem si myslela. Ten člověk na ledové mýtické vlčici... kdo to vlastně je?

„Princi Drenne, pane Taxi!" salutoval dračí jezdec ze sedla a obratně slezl ze svého démona, zatím co my jsme dojely vedoucí dvojici a zastavily vedle nich.

„Kapitáne Licane," pozdravili Drenn a Tax současně s lehkým pokýváním hlavy.

„Slečna Olívie, a slečna Ruth, předpokládám," obrátil se urostlý muž v brnění k nám. Měl hnědé, trochu delší vlasy a dobře pěstovaný knír. Přes pravou tvář se mu táhl dlouhý šrám až ke krku, zjevně jako památka na jednu z bitev, kterými si musel projít. Jeho rázný, ale přátelský pohled na něj prozrazoval, že ač se snažil sebevíc vypadat přísně, dokázal si vážit svých lidí a jednat s nimi s určitým respektem.

„Ano, kapitáne," řekly jsme dvojhlasně a obě zasalutovaly. Roxy v mém klíně si ho s jistým zájmem prohlížel a nakrucoval při tom různě hlavičkou, aby mu nic neuniklo.

„Dámy, dovolte mi představit vám Licana, vrchního kapitána královské letky," promluvil k nám Drenn s vážností nastávajícího krále a my se s uctivostí poklonily v sedle.

„Od této chvíle budete pod jeho velením. Do města pojedete s ním, protože my si musíme ještě něco zařídit. Ale nemusíte se bát, tady na kapitána je spoleh," mrknul na nás, tentokrát už ne tak formálně.

Konečně nás dojeli i Elliot s Dylanem a postavili se vedle nás.

„Kapitáne," oba uctivě kývli na pozdrav.

„Rád vás opět vidím princi, pane Dylane," kývl kapitán zpět.

„Dobrá, nyní se rozloučíme. Přeji hodně štěstí dámy," pokynul nám Drenn a pomalu se rozjel směrem k městu.

„Děkujeme."

„Rád jsem vás poznal," rozloučil se s námi Tax a vydal se za svým princem.

„My Vás taky."

„Tyhle zdvořilostní kecy mi vždycky lezly krkem," pošeptala mi Olívie, načež jsem jí očima naznačila, že mě taky.

„My dva si ale sbohem nedáváme," mrknul na mě spiklenecky Elliot a rozjel se za nimi. Po cestě se ale zastavil u kapitána Licana a s naléhavostí v hlase mu řekl: „810."

„Rozumím, pane," pokýval kapitán a od srdce se zasmál, ale nic víc mimo toho záhadného čísla a souhlasu řečeno nebylo.

„Dámy," uklonil se až zbytečně přehnaně Dylan a následoval zbytek.

„Šašku," odbyla ho Olívie a já mu zamávala na cestu. Upřímně jsem doufala, že se nerozloučíme už tak brzy, ale mé prosby zjevně nebyly vyslyšeny, a tak jsme tu uprostřed rozlehlé louky zůstali stát jen já s Olívií a kapitán Lican.

„Tak snad abychom taky vyjeli. Nepřijedeme do města po hlavní cestě, ale přes pozemky královských jednotek. Bude tam míň rušno, protože dnešní večer má většina vojáků volno a také, abyste se seznámily se zdejším prostředím," řekl kapitán a opět nasedl na svého draka, který se pod ním lehce ošil.

„Och, málem bych zapomněl. Tohle je Trell," zasmál se a poplácal démona po krku. Drak na pozdrav hlasitě zařval, na což okamžitě reagoval malej Roxy svým pískotem a Olívii Zefell zasyčením. Všechna ta symfonie „pozdravů" samozřejmě způsobila lehké splašení mého i Olíviina koně a chvíli nám trvalo, než jsme je zase uklidnily.

Nakonec jsme ale přeci jen vyjely za kapitánem Licanem, který se mezitím na svém drakovi znovu vznesl na oblohu. Tentokrát ale letěl pod mraky a poblíž nás, aby nás vedl do vojenské části Illidianu.