Zrzavé štěstí ✔

#4 - B

Když jsem ráno vstala se zvoněním budíku, měla jsem divný pocit. Ten stísněný pocit, který se dostaví vždy, když si člověk uvědomí, že další rok bude muset strávit ve škole. Pardon pouze deset měsíců, jak s oblibou říkala Jess.

Pro mě to bude deset měsíců úmorné nudy, otravných spolužáků, neustálého tlaku a natvrdlých písemek, docela normální rok. Jenom už nebudu mít s kým trávit obědy na hřišti a sledovat ostatní třídy, co mají tělocvik a s hladem sledují, jak se my dvě s radostí zakousneme do jídla, co není z naší jídelny nebo s kým budu vyrušovat při hodinách biologie, když naše učitelka bude vyprávět o nervové soustavě a nás víc zaujme veverka na stromě.

Přeju jí to, alespoň se zlepší ve francouzštině, pokud to ještě půjde. Francouzština byla jediná hodina na které dávala pozor a byla nadprůměrný žák, já byla sotva chabý průměr.

Když jsem si zavazovala boty, modlila jsem se, aby začalo pršet. Neznamená to, že nechci jít běhat, to ne. Pohled na Cama, který sotva popadá dech, plahočí se a už vůbec nevypadá, jako model spodního prádla bych si nenechala ujít, ale představa rozmočených vlasů a mokrém oblečení Natalie mi dodává takovou škodolibou radost, že nevím co bych si z těchto dvou věcí vybrala radši.

Počasí mě ale zklame a ve chvíli, kdy vyjdu před dům, jsem si jistá, že dneska bude krásný slunečný den, jelikož na obloze není jediný mráček. Zabouchnu za sebou dveře a sejdu těch pár schodů z terasy.

Cameron tady není a vůbec mě to nepřekvapuje. Spíše by mě udivilo, kdyby vstal a přišel. V celém jejich domě se nesvítí, takže jsem přesvědčená, že se na mě vykašlal. Sebejistě přejdu přes silnici, dojdu ke dveřím, z nedalekého květináče doslova vyhrabu náhradní klíč a otevřu si dveře do domu.

Okolo mě se rozléhá pouze ticho. Vydávám se do druhého patra a zastavuji se před Camovým pokojem. Jindy bych se této místnosti vyhnula obloukem, ale dneska ne. Otevřu dveře a první věc, co mě upoutá je Cameron roztažený po celé délce postele. Leží na břiše, takže vidím pouze jeho holá záda a kousek kalhot, které vykukují zpod bílého prostěradla, kterým je přikrytý.

Hned mi došlo, že když ho zbudím tak nemá cenu už s ním jít běhat, jelikož než by se obléknul, připravil a další věci, tak už by byl čas jít do školy. Ale to potěšení ze vzbuzení si prostě nemůžu odepřít.

Přiblížím se k posteli a ruku, kterou má volně položenou vedle hlavy uchopím a následně silně trhnu, až se Cam probouzí ze spánku, díky tvrdému dopadu na podlahu, na kterou jsem ho shodila. Zmateně se posadí a rukou si masíruje místo dopadu na zádech.

„Co děláš?" zeptá se mě rozespalým hlasem.
„Zapomněl jsi, že máme jít běhat. Dneska ti to ještě opustím, jelikož než by ses připravil, už by bylo pozdě, jenom jsem ti chtěla připomenout, že zítra na to už nezapomeň a čekej mě před domem," řekla jsem mu a chtěla odejít.
„Nemohla jsi mi to říct potom?" nechápal a pomalu se začal zvedat z postele.
„To by nebyla taková zábava," nevině jsem se na něj podívala a pokrčila rameny. Něco si pro sebe zamumlal, ale tomu jsem nerozuměla.

Prodírala jsem se davem studentům ke svojí skřínce a nepadaly u toho zrovna lichotivé názvy. Právě teď mi přišlo, jako by se všichni rozhodli mi vejít do cesty a tím mi znemožnit dostat se k mému vytyčenému cíli. Odstrčila jsem holku, které viditelně nevadilo, že se opírá o cizí skřínku a vyslechla si pár nemilých výrazů na moji osobu.
„Tak se příště opři o svoji skřínku a ne o moji!" vyštěkla jsem na ni a zadala čtyřmístný kód, který mám už od prvního ročníku.

Holka jenom dramaticky prohodila vlasy a otočila se ke mně zády. Protočila jsem nad jejím chováním oči a otevřela si skříňku.
„To bylo docela drastické opatření, nemyslíš?" ozvalo se vedle mě. Povzdechla jsem si a podívala se na Petra, který se zářivým úsměvem, sledoval moje vypořádání s dívkou.
„Nemyslím si," zamumlala jsem a začala si dělat pořádek ve skřínce. Tím myslím, že jsem si začala přerovnávat knihy, které mi popadaly, schovávala sešity do tašky, které už nepotřebuji.
„Takže tento rok jsi za drsňačku," nedal mi pokoj.
„Nemáš být náhodou u Camerona a snažit se ho rozveselit?" poukázala jsem na jeho obvyklé chování a doufala tak, že ho napadne se ode mě vzdálit.
„Ještě nedošel," pokrčil rameny.
„A tak ses rozhodl potěšit mě svou přítomností?" dobírala jsem si ho.
„Jistě," přitakal a mě tím rozesmál.

Petra jsem měla vždy ráda. Je to takový školní komik. Pohodil hlavou aby mu černé vlasy, které mu padaly, nezavazely.

„Petře?" uslyšela jsem přeslazený hlas.
„Ďábel přichází," zašeptal a já se začala smát.
„Copak potřebuješ, sestřičko?" sladce se na ni usmál a já jsem se pokoušela překonat úsměv, marně.
„Něco ti přijde vtipné, feno?" odsekla mi.
„Opravdu originální. Něco lepšího než utahovat si z mého jména tě nenapadne. Páni druhý Einstein," přibouchnu skříňku a otočím se celým tělem k nim.
„Já mizím," oznámím jim a odcházím.
„Drž mi místo v matice," zavolal za mnou ještě.
„Znovu jsi propadl?" volám na něj.
„Nemůžu za to," pokrčí nevině rameny a Natalie si začne doprošovat jeho pozornosti tím, že ho chytne za rameno. Jak ti dva můžou být sourozenci, to nechápu. Pokroutila jsem hlavou.