Zrzavé štěstí ✔

#11 - B

Když řekl, abych na něj po škole počkala, nečekala jsem, že nasedneme do auta a on mě odveze z města někam úplně do neznáma. To se ale stalo a já teď sedím na lavičce u lesa a houpu nohama ve vzduchu. Začínám uvažovat nad tím, jestli není Cameron vrah a sem mě nepřivezl zakopat.

„Tak co si mi chtěl říct?" zeptala jsem se po chvíli ticha.
„Proč si myslíš, že jsem ti chtěl něco říct?" pozvedl na mě obočí a posadil se vedle mě.
„Takže sis řekl, že mě jenom tak z ničeho nic vezmeš na výlet?" pronesla jsem sarkasticky.
„Tobě se tady nelíbí. Krásná příroda, nemyslíš," roztáhnul ruce, aby poukázal na okolní lesy.
„Ha, ha. Moc vtipné, tak co jsi chtěl?" nenechala jsem se odbít.
„Nic," pokrčil rameny.
„Aggg... Seš otravný víš to?!" zvolala jsem.
„Ehm, nech mě přemýšlet. Jo vím to," mile se na mě usmál.
„Odkdy se z tebe stalo takové strašné sarkastické monstrum?" neodpustila jsem si poznámku a šťouhnutí do ramene.
„Co já vím? Od té doby co se stýkám s tebou?" oplatil mi to.
„Nesnáším tě," zasyčela jsem na něj.
„Ale já vím, že mě miluješ," dal si ruku na srdce.
„A tady máme, ten pověstný Cameronův egoismus, už mi chyběl," setřela jsem si pomyslnou slzu a nahodila smutný obličej. Cameron pouze protočil oči.
„A teď fakt, co tady děláme?" stoupla jsem si z lavičky a začala jsem se procházet.
„Nemůžu tě vzít na vycházku?"
„Co jsem pes?" zastavila jsem se a zpražila ho pohledem. Už otevíral pusu, že něco pronese, když jsem ho zastavila.
„Mlč radši!" vyštěkla jsem na něj.

„Co se stalo, že jsi hrál?" zeptala jsem se ho po chvíli už s klidnějším hlasem.
„Nebude se ti to líbit," projel si rukou vlasy a mě bylo hned jasné, že se mi to opravdu líbit nebude.
Založila jsem si ruce na hrudi a čekala jsem.
„Tak?"
„Víš ona... Ona... Přišla Grace," povzdechnul si a poslední dvě slova zašeptal, že jsem měla problém ho slyšet.

„Děláš si ze mě srandu? Tak já se tě snažím všelijak dostat k fotbalu a ty budeš hrát jenom kvůli tomu, že se na zápase ukázala tvoje ex?" začala jsem s otráveným tónem, ale nakonec jsem přišla až k vyčítavému.

„Nemůžu za to. Byla tam s Rickem," jeho jméno zavrčel a mě nezbývalo nic jiného než protočit oči.
„Tak sis chtěl pohladit svoje ego a ukázat, že jsi ten nejlepší z nejlepších," pronesla jsem sarkasticky.
„Hlavně mi prosím tě neříkej, že ji máš pořád rád," jeho provinilí obličej mi jako odpověď stačilo.
„Vážně? On tě někdo bouchl po hlavě?"
„Ne?"
„Tak jsi spadl na schodech a při tom se bouchl do hlavy?"
„Ne!"
„Tak si v laborkách omylem vytvořil umělý život, který za pár vteřin prošel evolucí a vyvinula se z něj opice, která tě praštila po hlavě?"
„Ne!"
„Tak ten problém musí být v mozku už od narození," konstatovala jsem.
„Jaký problém?" nechápal.
„Nikdo normální, by neměl rád svoji ex po tom, co ho podvedla," nemohla jsem najít to správné slovo.
„Já vím, ale nemůžu si pomoct," snažil se mi to vysvětlit.
„Nemůžeš si pomoct?" vydechla jsem nevěřícně.

„Tak fajn trochu ti zničím pohled na tu tvoji úžasnou Grace. Je to vypatlaná mrcha. Ne fakt! Viděl jsi její známky? Vždyť má IQ houpajícího koně. Popravdě se divím, že nejsou s Natali nejlepší kamarádky, protože ty dvě jsou úplně stejné! Nepodvedla tě poprvé. Když jste spolu chodili asi dva měsíce, vyspala se s mým bráchou na jedné party. Úplně mi zhnusila hudební třídu, kdybys viděl, co vyváděla s Thomase Savionem na klavíru, tak by se ti zvednul žaludek, jako mě. A co teprve škola v přírodě tam," vyprávěla jsem.

„Stop!" zastavil mě a já rázem sklapla pusu. Jeho roztrhaný pohled mě poměrně vyděsil.
„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho opatrně. Zděšeně se na mě díval a v rukách si držel vlasy. Vzpomněla jsem se na pohled, který se mi naskytl, když jsem ho donutila poslouchat Linkin Park, ale tento byl smutnější a já měla chuť obejmout ho.
„Proč bych ti měl věřit?" zasyčel. Mlčela jsem.
„Odpověz!" pokračoval.
„Protože víš, že je to pravda," zašeptala jsem a věděla, že jsem to přepískla. Bylo mi ho líto, ale to nevěděl ani polovinu z toho. V té chvíli jsem si připadal, že ta největší mrcha jsem tady já.
„Potřebuji čas," pronesl z ničeho nic a hnal se k autu. Chvíli jsem jenom nečinně stála, ale když jsem uslyšela naskočit motor, rozběhla jsem se k autu. To už ale auto bylo na cestě a ujíždělo pryč.
„A jak se mám teď odtud jako dostat?" volala jsem za ním, ale odpovědi jsem se samozřejmě nedočkala. Naštvaně jsem kopla do nedalekého kamenu.

On mě tady nechal, on mě tady prostě nechal.

On mě tady nechal. Pořád jsem na tím nechápavě kroutila hlavou. On mě prostě nechal u lesa, nevím kolik kilometrů od města, na neznámém místě s mojí školní taškou a mobilem na jeho zadním sedadle auta. On mě tady prostě nechal. Zdálo se mi to neuvěřitelné.

Tak a teď s ním opravdu už končím. Tak na tohle nemám ať si jeho „úžasné" já zachraňuje někdo jiný. Já končím! Promiň Jess ale na tohle nemám. Ještě nikdy mě nikdo nenechal uprostřed ničeho.

Naštvaně jsem šla po asfaltové cestě, kterou jsem po asi dvaceti minutách chůze po štěrkové cestě objevila a doufala, že mě dovede k městu nebo alespoň vesnici.

S mojí naštvaností jsem si skoro ani nevšimla auta, které zastavilo u krajnice.

„Nechceš svést?" ozvalo se. Hlas mi připadal povědomí, když jsem nakoukla do auta, poznala jsem Ricka Astelyho. Nikdy jsem nebyla jeho veliký fanoušek, ale teď jsem byla ráda, že je to známá tvář.

„Díky," pronesla jsem, když jsem si sedla do koženého sedadla.
„Žádný problém," mrkl na mě koketně a odrazil se od kraje silnice.